Neumiem o tom pověděti,
co mi se tu událo viděti,
ale nemohl sem býti vesel,
když sem tu té jisté neměl,
kterúž bych byl radějí viděl,
nežli jeho muož svět v sobě míti,
i nadevšecko utěšenie,
což jeho muož míti boží stvořenie.
A tak vždy přes tu stezku jidech,
až převelmi čistú studnici nalezech,
v níž nadjidech vodu živú,
ana se dře z skály mocí pravú,
čistý pramen bystrý maje,
živú vodu vydávaje.
I počech do ní hleděti, zpoleh na loket,
zdychaje přečasto opět,
i počech takto opět mysliti:
„Ó, co bych chtěl rád netúžiti,
bych tě měl, má milá, při sobě,
spomohla by mi v této mé sirobě,
v kteréž musím pro tvú lásku býti,
najveselejí mi vší se radostí krýti“
[…]text doplněný editorem[69]chybějící vytržená folia 51 bis r, 51 bis v v restaurovaném rkp doplněna novým papírem
i udach mi se pohleděti okolo sebe,
uhlédach pěknú pannu, zdál mi se anjel z nebe,
ana stojí v čistých šatech,
že se jí tak na své mysli užasech,
a vytřeštiv na ni oči jako omámený,
i stoje, pravý blázen z brku vyražený!
Tu ta panna přečistým krokem,
hlediec na mě svým milým okem,
ke mně samému přistúpila
a takto ke mně promluvila:
„Rač tě Pán Buoh pozdraviti!“
Já počech také sotva mluviti,
řka: „Děkujiť já tvé milosti!
Tak sem se lekl, až toho dosti!“
„Milý, proč se mne lekáš?
Však nejsem obluda, to na mě znáš!“
A v tom mi své ruky podala
a mne převelmi ochotně objala.
I poče ke mně tak přepěkně mluviti,
a ten veselý máj mně chváliti,
jeho mi všicku radost vypravujíc,
i jeho povahy všecky oznamujíc,
řkúc: „Pohleď všady na vše strany,
jaký to čas převybraný,
ano se veselí všecko stvořenie,
čisté barvy a vuoně rozličného kořenie,
jako by všecko chtělo poskočiti –
a zdá mi se, že se tobě chce mysliti!
Poď teď, nedaleko tě poodvedu,
a na tak veselém místě s tebú sedu,
ješto se bude zdáti ráje dosti,
leč jsi přemožen od žalosti;
chciť se s tebú tak těšiti,
jakž najlépe budu uměti,
s přeochotným častým objímaním,
k tomu milú, čistú řečí a líbaním.
Však vidíš, že sem osoby té,
že bych měla utěšiti srdce smutné!“
I vede mě s sebú na tak místo čisté,
pravím pravdu, to jest jisté,
že neumiem o tom vypraviti,
ani toho místa vychváliti,
jak jest převeselé bylo.
Tuť se tepru srdce mé zarmútilo,
