a nesieše jej v třetie nebe,
anť bieše právě jakžto bez sebe.
Tuť jest tajné věci viděl,
potom svým bratřím pověděl
[100] řka: „Viděch boha na výsosti,
sedícieho v své velebnosti;
tohoť velmi pilně patřich,
až se strachy vešken třasiech,
co toto bude nebo má býti,
[105] zdaliť chtieše súd tu býti.
Voda s vínem se svadily,
proti sobě se zasadily,
protož voda velmi víno hanieše,
dobře hrze nežli víno býti chtieše.
[110] A tak se velmi spolu haniechu,
až bieše podobno k smiechu.
Vodať se chváli již počátkem:
‚Protož tiem velebným ostatkem,‘
řkúc: ‚nenie oheň, země, vietr a voda?
[115] Nebo to čtvero jest světu zploda,
jimižto veškeren svět živ jest
protož toho voda jmá čest.‘
Chváléci se násilně tiem,
žeť jest stvořena bohem samým,
[120] duchem svatým počištěna bieše,
nebo se nad ní před věkem vznášíše;
a že jest stvořena na počátce
všeho světa, řkúc nakrátce,
z tohoť jest chtěla mieti chválu,
[125] dobře nad víno nemalú.
Víno vodě odpoviedá
a proti sobě mluviti nedá.
Víno k tomu odpovědě,
potom vodě tak povědě:
[130] ‚Obyčej tento lidé mají,
žeť mě mnozí rádi požívají;
když kto chce z nich hody činiti,
žeť mnohý k tomu vína musí dobyti;
a žeť napřed dadie pitie sprostnější,
[135] a potom pak po něm lahodnější:
též buoh milý chtělť tě napřed dáti
tomuto světu tebe požívati;
protož mne potom, lahodnějšie,
k tomu pitie ušlechtilejšie,
[140] byť všichni hřiešníci pili,
potom tiem chutnější byli.‘
Bez studu tu voda odpovědě:
Voda k tomuto odpovědě
řkúc: ‚Jáť to do sebe vědě,
[145] mněť kořen buoh dal sladkosti,
všie chuti i velebnosti;
protož sám mne buoh chtěl požiti,
když sobě byl kázal vody dáti,
tehdaž, kdyžto nad studnicí seděl
[150] a oné pohance tak pověděl:
‚Ženo, daj mi také vody píti!‘
Tuť žádal mne Kristus požiti,
čisté vodičky nápoje;
zdali toto nenie chvála moje,
[155] že já, voda, toto stvořenie,
teku již z rajského kořenie?‘
Víno vodě odpoviedá.
Víno odpovědě tomu tak,
řka: ‚Jáť pak lepšie vědě však!
