by Kristovo břiemě bylo. Pochotnějie by bylo milostí jako jhem spřieci sě s Kristem, nežli sě milostí spřieci s tiemto světem. Ó, kakť těžce pyšni, hrdí podlé světa trpí hrdého protiv sobě! A zdali jest lehko srdci hněvivému, aneb kteréž závist mučí? Aniť jest lakomstvu slúžiti lehko. A obžerná lakota zdali těžkosti neučiní? Ano dějí lékaři, ež viece jich ztepe než meč. A hubené smilstvo nestydaté cti zbavuje, žalost přivodí. A kto by početl všicku těžkost těch břemene, ješto ulehli milostí k tomuto světu! Co j’ mezi nimi neupřiemosti, nevěry, lsti, dalekých úkladóv! Co jinakého ukázanie, nežli j’ v srdci – mienímť tak dobře mnichy neb jeptišky, jako i jiné, když milují ty světské věci – a co lopoty a práce, sbožie dobývajíc nebo přátel, co strachu za ztrátu obého toho! A pak najposlé jiné skonánie nalézá člověk mnohokrát na světě, než se j’ nadál, by sobě přivedl, a po těžké práci odpočinutie nenalezne i jednoho! Ale strach božieho hněvu pro také marnosti pracovati! Ale ktož by byl pokorný srdcem a sklidný a věrně, upřiemě přída ku Pánu Kristu, připřeha sě k němu jako jhem milosti, vzal břiemě jeho na se – pravdu, vieru a šlechetnost –: lehčejšie by vzal břiemě, než jest břiemě tohoto světa milovníkóv a milovnic. A to jho milosti s ním jedné svú pochotností oblehčilo by těžkost břemene, a on by pomohl nésti jsa milostivě k člověku připřežen, jako vól k volu jhem připřežen bývá. Neb tak die v Písmě ta věčná múdrost: Ktož mě milují, já ty miluji, a má rozkoš býti s syny člověčími.
Pak chci také dotknúti toho, jímž jest počato dnešnie čtenie, že j’ řekl Kristus, a jakož praví svatý Lukáš, projesniv sě v duchu a jako u veselé tváři řekl to: Chválu tvú vyznávám, Otče, ež s’ tyto věci skryl před
