by i mezi námi býti jmělo. A urazí li jeden úd druhý, nemstí sebe úd uražený nad tiem, ješto j’ jej urazil. Velí nám také přirozený zákon milost k bližniemu; neb přirozenie ukazuje v srdci, aby, jehož by nechtěl od jiného, nečinil jinému toho, a což by chtěl od jiných, aby to učinil jiným. A v jiných zvieřatech móžem toho příklad jmieti nebo vzieti. Vidúc, ež každé zvieře miluje zvieře podobné k sobě, také sě máme všichni spolu milovati a najviec jednoho Boha majíc nad sebú, k němuž by každý mohl přijíti a nalézti milost jeho, jenž chce to za právo jmieti, aby každý, ktož jej miluje, táhl i jiné k jeho milosti, a což on miluje, aby to miloval také. A tak i psaný zákon velí, aby nade vše člověk miloval Boha a svého bližnieho jako sám sě. A nový zákon, zákon milosti, když jsme všichni pozváni k jedné milosti, ovšem chce, abychom sě čístě, ne v tělesné, smilné žádosti poprznění pořiedně […]text doplněný editorem, aby pořád byl v milosti, co prvé a co potom, co viece a co méně má mílo býti. Neb jakož die svatý Ambrož: Mnohých jest milost nezřiezená; to položie na třetiem neb na čtvrtém miestě milosti, ješto má na prvém býti neb na druhém. Pořádť jest po Bohu otce a máteř milovati, potom děti, potom známé a přívuzné, a potom obecně všecky, každému přejíc dobrého jeho, v nenávist nejmajíc ižádného. Máme také, jakož běch řekl, v šlechetnosti a v svatosti sě milovati, aby zlého jeden v druhém nemiloval, ale co j’ dobré a šlechetné, [k]text doplněný editorem křivdě jeden druhému nepomáhal, zlosti nechválil; ale kudyž mohúc, aby sobě pomáhali k šlechetnosti a k svatosti chváléc, co j’ dobré. To j’ pak beze lsti družce milovati i práce sě neobinúti v potřebu jeho, nejen řečí, ale i skutkem milovati a v núzi i svým statkem spomoci jemu.
Pak sem sě díval, proč s túto epištolú, v níž svatý Pavel mluví napomínaje,
