a slibuje mnoho dobrého, přídem li k němu. A protož die svatý Pavel: Všelikéť písmo vdechnuté Bohem užitečno j’. Třetím sem poslem řekl v přirození našem tu jiskerku, ješto die o ní svatý Jeronym: I co j’ to, že pro každý zlý, šeředný účinek aneb sě stydíme aneb bojíme a vinu účinku zlého zarděním své tváři aneb zbleděním ukážeme? A i u malém pohýření nechtěli bychom býti jiným ohlášeni. A když co dobře učiníme, veselo j’ nám to. O tom poslu die svatý Bernart: Nemá omluvy člověk, nemiluje li Boha; neb volá k němu vnitř přirozená spravedlnost, ež toho má se všeho srdce milovati, jemuž vie, že j’ vším sebú dlužen. Nad to nade vše božie vdechnutie často mieváme poslem k sobě, abychom k tomu, co j’ libé Bohu, přistúpili. Neb jakož die svatý Bernart: Budu li vnitř v duchu napomenut, abych pomáhal spravedlnosti, rovnost držal, takové to spasitedlné napomenutie zvěstuje mi blízké božie příštie. A tak Pán Bóh šle k člověčí mysli své posly, vzbúzeje ji, aby z své vóle hnula sě k vóli boží a přistúpila. A když jest člověk najdóstojnějšie stvořenie z stvořenie jiného, jakož v něm nic nenie chvalnějšieho, jako sě a svého poznati stvořitele, takež nic ohyzdnějšieho, než toho obého neznati, ješto j’ to jen němé tváři přirozeno. I bude hoří ten člověk, než tvář němá, ješto maje sě poznati a svého Boha, i netbá toho a v hlúposti ostane protiv svému přirození, a také posly maje k sobě. Neb jakož sem řekl, ke všem volá vše stvořenie, ale mnozí, ohlechvše hlukem marnosti, k stvoření velnuvše milostí a jemu sě porobivše, nerozsúdie, co j’ k čemu. Též i písmo volá, a mnozí netbají slyšeti jeho, a druzí ne sě pósobie podlé písma, ale chtie po sobě písmo obraceti. A když