pak opět v tom opatrnu býti, ktož sě již učistí byv v šeředství, aby sě opět nezšeředil, jako svině umytá bude v čisté vodě a opět sě uvalí v bláto kaliště svého. K druhému běch řekl, ež napomíná Kristus řka: Vizte, abychom k tomu opatrni byli, neleželi v šeředství hřiecha, ale hlédali učištěnie. Vizte, točíš vnitřní oči obraťte k sobě; co jste, poznajte, a kak jste! Neb když sě uzříte v šeředství, pykati budete zprzněnie svého a vezmete duch pokánný a skrúšenie. A to j’ té moci, ež inhed z toho bude hřiechóm odpuštěnie. Neb ktož právě srdečným okem opatří svój hřiech, kak jest vinen protiv pravdě a protiv té vrchní pravdě, ješto Bóh jest všemohúcí a ješto, jakož ničehož dobrého nenechá bez odplaty, tak ničehož zlého bez pokuty: bude pykati své viny. A když bude pykati právě, ostane toho, jehož pyče, ež se j’ dopustil, a vezme v úmysl, aby to odkládal protiv Bohu, co j’ jej hněvalo, a učistil sě podlé pořádu kostelnieho. A ten duch pravého pokánie zetře a zkrúchá hřiech a ven vyvrže. Toť jest ten duch silný a veliký, ješto j’ Eliáš viděl, an jda před Hospodinem, hory převracie a skály tře. O tom duchu die Izaiáš: Zmlátí hory a zetře, a pahrobky v prach obrátí, horami mieně veliké hřiechy a pahrobky menšie. Pak die potom: A ty budeš sě veseliti a v svatém Boze Izrahelovu radosten budeš. Neb po žalosti hřiechóv, po skrúšení bývá radost a útěcha z božie veliké milosti, ež hřiešným odpúštie hřiechy. A to tré inhedť v jednom času spolu bývá; jakž sě počna člověk v hřieše, tak pyče a želé a inhed s tiem má odpuštěnie své vině, ale ne inhed pokutě. Neb aneb srdečná bolestná žalost za viny má tu poškvrnu setřieti s duše,