on k jiným řekl: Aj, vzdálil sem sě utiekaje a ostal sem na púšti. Neb tak sě počal krýti světa, až sě ovšem vzdálil jeho a pustiv od světa, ostal při tom. Tak die o něm svatý Řehoř, ež jsa mládec urozený, byl počal po světu státi, ale uzřev mnohé, ani jdú v světě nebezpečně, nohu svú, ješto bieše v svět ustavil, odtrže zasě, aby vešken v svět neupadl. I šel na púšť, vzdálil sě světa, a tři léta ižádný kromě jediného mnicha nevěděl jeho. Tak božím zpósobem pro přívod mnohých v boží cěstě, v cěstě úzké, ješto vpřiemo k životu vede, byl s lidmi, tu drahú púšť drže v srdci, netbaje světa, v svém srdci s jediným sě Bohem obieraje. A i v tom jest statečnost jeho ukázána, ež, ač byl s lidmi, nerozbrojeno proto srdce jeho, ani převrátil mysli jeho vietr chvály lidské. My pak vidúc, ež tento muž svatý byl skrze to hoden božie milosti, že j’ utekl před světem i vzdálil sě jeho a ostal na púšti, každý podlé pochopu svého a svého stavu táhněm k témuž. Ač ne každý má na púšť jíti, ne každý móž mnichem býti, však má každý od marností tohoto světa mysl táhnúti k věčnosti bydla onoho světa blaženého. A když bude plná žádost bydla toho nebeského, bude sě toho člověk, jelikož móž, pokrývati i dáliti, ješto jest přiekazno tomu, a ostane na té púšti pustě od světa, ne v světu kochánie líbosti své ukládaje, ale v Boze. Jsú pak zákony na to ustaveny, aby to svrchovánie, jakož zde móž býti svrchovaně, držáno bylo, aby daleci byli ti, ktož chtie slúžiti Bohu, světských marností a neprázdní, vše odvrhúc, což slušie k světu; ižádný nejmaje ničehož, ješto by řekl, by jeho bylo, ani své vóle a drže čistotu věrně i jiná zákonie