Protoť jsú v zákoniech mnohá taková ustavenie, aby tiem od světa dálil sě sluha boží. Takéž i my, když jsme mysl od světa obrátili, dalme sě jeho, střezme sě příčin, jimiž by nás svět vtáhl opět k sobě! A z toho budem vláští čest a chválu v nebesiech jmieti. I bývá to vzdalovánie trojím činem: Najprv, když skrovniti sě bude v tom, což k světu slušie; druhé, když již laciny budú věci světské; třetie, když již až v nechut to bude, což slušie k světu. Tenť utieká, ktož nepovolí světským neb tělesným žádostem mimo potřebu, a tenť sě dálí od světa, ktož sě skrovní i v potřebném; tenť se j’ pak vzdálil, komuž jsú již laciny ty světské věci neb až v tesknost protiv duchovným.
Třetie jest v oněch sloviech, jimiž sem řeč počal: Ostal sem na pušti. I v tom móžem svatého Benedikta následovati v svém pochopu. Ale die někto: Na mě neslušie býti na púšti. Dieť k tomu svatý Řehoř: Púšť jest spustiti a vylučiti z srdce hluk žádanie tělesného. A tak praví svatý Bernart: Věz to, ež sám býti móžeš, jsa mezi mnohem, a také jsa jediný sám, budeš v hluku, neskrotíš li rozbroje mysli. Sám jsi, s kterýmiž jsi koli lidmi, když při sobě [jsi]text doplněný editorem, když hluk myšlenie vylúčíš, když tebe těch věcí nebude tržeti žádost, ješto vidíš nebo slyšíš, ale Boha myslíš jediného. Aniž sám budeš, když s Bohem budeš. Avšak ktož nehořie velikým ohněm božie milosti, hluk lidský nenie dobr jim; ktož mohú světského hluku prázdni býti, mnohým jest dobré. Ješto pak die: A ostal sem na púšti, tu vezměm příklad sstálosti, ež svatý Benedikt sstál i opatem jsa na té púšti, ež spustil vše s mysli, což slušie k světu, jediného Boha v úmysle maje. Protož ktož co opustí pro boží
