potřeba Bohu? Vždyť najposlé řeč křivá bude škodná, ač by uprvé i pomohla něco. Neb křivá řeč činí, ež nebudú pak i právě věřiti. A ovšem tomu, kohož poznají, ež mluví křivdu, jest ti z desatera božieho přikázanie křivdy nesvědčiti. A ktoť mluví křivdu, tenť svědčí křivdu. A tak střieci sě jest řeči křivé, zlé, šeředné i také marné, ale jen mluviti potřebné vědúc, co s kým, kdy, kde a kterým činem, jakož která spravedlivá potřeba ukáže.
Třetie máme kázn držeti a pořád v činech a ve všelikých obyčejích. A toť velí svatý Pavel, abychom netolik v srdci před Bohem pořádni byli, ale také i před lidmi. I die svatý Bernart: K lidem sě pořádně jmieti záleží ve trojí věci: v rúše, v činech a v řeči, aby rúchem nebyl mimo jiné a činóv ohyzdných nejměl a řeči marné. O rúše také svatý Augustinus die k své mateři: Rúcho tvé ukaž v tobě kázn, počestnost, ctné obyčeje, ne aby sě jím líbila lidem, ale ať nenie lidem k zpravování, a aby nerozhněvala boží očí v smilném chodu aneb v hrdém. Neb mnohokrát rúcho mysl ukazuje a druhdy vzbudí. I die opět svatý Augustin v své řehule: Nebuď znamenité rúcho vaše. Toť miení, aby mimo jiné nebylo, ani hrdé ani špatné. Neb býváť nemúdrá mysl také někdy v špatném rúše pokorú hrdá. A co j’ znamenito mimo jiné, to j’ dáno lidem v zpravovánie. A jakož die i svatý Bernart: Ve všem svém obyčeji máme svých cěst i před Bohem i před lidmi ostřiehati, hřiechu sě střěhúc, a aby sě nikde námi nepohoršil.
Čtvrté máme v kázni těla svá jmieti, s múdrostí trápiec, ne aby pohynula, ale aby nebujala a v hřiech neuvedla. A také ktož pohýří, jda po tělu, daj kázn tělu, aby zdejším utrpením
