Jeronym velí rozeznati ta myšlenie. Neb jsú myšlenie, ješto kto myslí, již něco chtě zlého, neb kochá sě, líbost maje mysliti o takovém něčem, ješto j’ v tom něco nečistoty; to povolenie ke zlému účinku neb k kochání líbostí v myšlení o tom, ješto j’ nečisté v sobě, jest vina. Ale bude li ďábel vzbúzeti myšlenie taká a člověk nepovolí, brání sě jim, lomozí sě s tiem, aby nepovolil, neoblíbil, nekochal sě v tom, tu j’ vítězstvo a mysli šlechetné ukázanie. Jsú také myšlenie, ješto jako stien lehký brzo běžie v mysli, a ač jedva ež jsú, ukáží sě. V těch myšlení svatý Jeronym ani hřiechu praví, ani práce které z bojovánie. Ale ktož statečně uvede sobě dobrého obyčejem šlechetnost v srdce, a vždyť řku, napřed božím darem: tenť i ta brzká myšlenie, ješto někdy nestojiec běžie, šlechetná a dobrá jmievá z obyčeje. Protož dobréť jest, čtúc o dobrém, mluviec, slyšiec, mysléc, obyčej dobrého a šlechetnost uvésti v srdce.
Druhé máme kázn držeti a pílnost sebe jmieti v řeči, to jest abychom toho nemluvili, ješto j’ ohyzdno mluviti a svědomí dobrému protivno. I mluvíme někdy k Bohu, někdy k bližním, někdy pro svú potřebu a někdy pro potřebu jiných. Podlé toho máme opatrnost držeti v řeči, s Bohem mluviec aneb k Bohu. Máme s pamětí pokorně mluviti a ne nemúdře s poctí protiv tak veliké velebnosti. Die k tomu svatý Bernart: Má člověk naučen býti a napomenut, aby v svých modlitvách vzdvihl vzhóru srdce a shromazdil mysl od rozbroje. Když pak mluvíme k svým bližním, tu má každý pílen býti, aby nemluvil toho, jehož nenie. Křivdú i Boha neslušie chváliti. Die svatý Pavel: Kdybychom to řekli, že j’ Bóh učinil, jehož by neučinil, svědečstvie bychom dali protiv Bohu. A kníhy Job dějí: Zdali jest lži našie potřeba
