utěšenie. Protož poďte od světa, utiekajte z Babylona, abyšte mohli spasiti duše vaše! A jděm spolu z jedné do druhé šlechetnosti bez rozpači pomniec, ež počátku slíbena jest odplata, ale sstálosti a dokonání koruna má dána býti.
Třetie sem řekl o světlu dnes řéci něco. I móžem z oné proročie řeči rozuměti, ež jsú ono jiná světla a ono jiná. Neb když die „Poďte, choďme v světle božiem“, tiem, že j’ dořekl „v božiem“, jako vystřiehá, abychom sě o jiné světlo neomýlili. Protož troji věc o světlu znamenajte: Najprv rozličná světla, druhé, co j’ světlo božie, třetie, kak to světlo lidská srdce osvěcije.
O prvém řku: troje jest světlo – o duchovniem, ne o tělesném mluvímť světlu –: jest světlo rozumu, přirozené vtipnosti neb dómyslu; druhé jest, ješto kto vezme od jiného naučenie, a sám by sě toho nedomyslil; a třetie jest, ješto nad přirozený obecný běh bývá samiem Bohem vlito pokorným srdcóm a pokojným, ješto sě třesú před řečí boží. Na prvém světlu nemóž býti k spasení dosti, druhé nepřinese chuti samo, ale třetie vše osdobí, útěchu učiní a libost svatú a k užitku přivede i oně světle. Buď najvětší v člověce přirozený rozum, věčnéhoť spasenie nedovede sám o sobě. Jakož mnoho j’ bylo mudrcóv na světě, ješto mnoho stihli svým rozumem vysokých věcí o nebeských hvězdách, avšak cěsty k spasení nepoznali. Né, dobrému a svatému člověku podlé jeho rozumu bude sě zdáti, ješto nenie příklad toho. Když David tázal proroka Natana, mohl li by chrám Bohu udělati, Natan nečakaje duchu proročieho, z svého řekl rozumu: Vše učiň, což máš v srdci; Bóhť jest s tebú. A potom vlil Bóh světlo duchu proročieho tomu Natanovi. Vrátil sě k Davidovi a pravě, ež nemá on
