Budu tě milovati, Hospodine, podlé daru té milosti, ješto mi dáš, a podlé mé miery, jakž já mohu, ač i ne tak vplně, jakož bych správně jměl milovati; neb tolik nemohu, jakož bych jměl, a což nemohu, toho nemohu, ale budu viece moci, když mi ráčíš viece dáti. Avšak nikdy tolik nebudu moci, jelikož ty byl by dóstojen. Aj, v takých řečech těch nábožných nenie liť jasného rozumu i milosti hormé ukázanie a opět svatý Bernart ukazuje, že j’ náboženstvie duchovné utěšenie, řka: Co j’ utěšenie, než vaše náboženstvie a pochotná líbost dobrého a múdrosti okušenie, kakžkoli malé, jímž milostivý Hospodin zde duši obvlažije, kterúž silná milost trží jeho. A to jest podnět a rozdrážděnie většie milosti.
Třetie znamenajte, kakť to světlo, ješto j’ milost pravého náboženstvie, lidská srdce osvěcije, v němž jest choditi utěšeno. Neb to j’ božie světlo, v němž jest poznánie Boha a poznánie milosti k Bohu zapálenie. Toť má najprv svój počátek, potom prospěch a potom plné dokonánie. Najprv sě počne, když člověk bude z mysli znamenati rozličné dary, ješto má od Boha, a sliby božie a milost boží, ež čaká hřiešného k obrácení a tak milostivě odpúštie hřiechy. A v tom sě rozchutnaje, die vším srdcem s žaltářníkem: I čím sě oplácí Bohu za to za vše, ješto j’ mi dal? A čím bude v srdci větší ten oheň milosti, tiem viece uzří božieho k sobě dobrodienie. I bude řéci v té milosti, dávaje sě tak veliké k sobě boží milosti, jako bieše řekl král David: I kto jsem já, Hospodine, co li jest mé pokolenie, ež s’ mě k této přivedl veliké věci? A ještěť sě to zdá málo, ale mluvíš i pokolení sluhy svého dobré na dlúhé dni. Jako by řekl: Toho sem nezaslúžil, což s’ mi dal,
