kakžkoli bez Ducha svatého nemohli bychom jmieti nikteréž z onú dvú svátostí, však jest to kakás jako zvláštie svatost, ješto Písmo Duchu svatému připisuje, když Duch svatý roznietí v duši milost v chuti náboženstvie, aby člověk, jsa číst v srdci a pracovav v nesnadnosti dobrých činóv, okusil také sladkosti, ješto j’ v duchovní pochotnosti, aby tak poznal, jehož jest jměl v práci pomocníkem, ež také má jej utěšitelem. A tak v takém utěšení Duch svatý dává svědečstvo duchu našemu, ež jsme synové boží. A když synové, tehdy i dědici. Také nám činí Duch svatý tu pochotnost, aby v nás vzplodil šlechetnosti: milost, trpedlnost, sstálost, nerozpačnost, pokoru. A tak i o jiných. Neb Duch svatý tiem svým darem naučí nás všemu, posilní přída, a když odejde, pokorny nás učiní, ež poznáme své hubenstvo, poznajíc v tom pravdu, ež sami sebú nic nemóžem, ale jen což darem božie milosti, když Duch svatý ráčí zavítati. O té proměně die svatý Řehoř: Bude s námi Duch svatý, abychom povstali v svatú milost, a odejde, abychom, svú poznajíc nestatečnost, pokorni byli. Ale velikú túhu jmievají nábožní v potracení té milosti a až k zúfaní potáhnú nerozumní. Die o tom svatý Augustin: Hospodine, bych nezřel k tvému milosrdí, mé hubenstvo přivedlo by mě až k rozpači. Die o tom také svatý Bernart: Ktož v duchu bývá, nemni, byť vzdy v tom jednom stavu mohl prospievati nebo státi. Nenieť v tom na člověčí vóli cěsta jeho. Ale Duch svatý pósobí podlé své vóle takto neb takto cěstu jeho. Protož ktož uzří, ež nenie tak kypr a tak chuten v náboženství, nerozpakuj sě, neostávaj své snažnosti, ale modlitvú hledaj božie pomoci, ažť