vám, ješto sě nynie smějete a jmáte svá utěšenie; neb plakati budete a kvieliti. Protož, když radosti odplaty, až do svého přídem kraje, žádáme, na cěstě podržme hořkosti pokánie svatého! A z tohoť příde, žeť netolik náš život bude jmieti k Bohu prospěch, ale takéť i jiné roznietí k boží chvále. Jakož i o tom slepém, jenž u cěsty seděl žebře a snažným voláním zaslúžil prosviecenie, a když prozřěl, po Ježíšovi šel, praví čtenie, že vešken lid, uzřev to, vzdal Bohu chválu.
V pondělí o masopustě.
Ež světský lid má svého bláznovstvie větší obyčej dní těchto, také neslušie nám mlčeti, abychom světského rozbroje odvykali, táhnúc žádost k duchovenství. Protož znamenajte, coť vám chci řéci. Čtli jsú i čtú dní těchto masopustích, ješto j’ Kristus, odvedv své mlazšie, řekl jim: Aj, jdem do Jeruzalema, a Syn člověčí bude poddán lidu ku posmievaní, bude bičován, zeplván, ukřižován a třetí den vstane z mrtvých. Dnes a tento čas masopustní rozličné veselé jmievají lidé, a pak kněžie, jako smysla zbyvše, čtú v kostele túžebnú věc a velmě smutnú, ješto by podobnějie čtli něco utěšeného k tomuto času a obyčeji. Ale svatý Duch nezbylť jest smysla, ješto jest ten pořád zjednal k tomuto času pro ty, ješto mají s tiemto světem zahynúti, aby slyšiec k sobě přišli a světské marnosti odskočili. A tak zpósobem Ducha svatého činí kostel svatý; jakož sě čte o jednéj vdově, ješto jí zabili muže, ana pak schovala jeho krvavé rúcho pro pamět svým dětem, aby jim je ukazovala, aby rozžalostiec sě nevcházely v přiezn s vrahy svými: takež kostel svatý vida lest tohoto světa, an sě lísá, skyta veselé marné na vše strany, aby přitáhl k sebe milování, vzpomíná smrt našeho otce, ješto j’ ji jemu svět učinil, abychom s takým naším nepřietelem u přiezn
