smilstvu, poškvrny tělesné, netolik aby jie došli, nebudú žádati, ale také, že jsú sě toho kdy byli dopustili, za to sě v svém srdci vstydie. Ale inhed, jakž sě jim libá postava těla jich očima ukáže, tak sě mysl jich k téj žádosti zapálí, jako by toho nebyla hyzdila nikdy. A tak rozličně pro hřiechy rozličné tesknosti k srdci připustíme, avšak sě opěte vrátíme v též hřiechy. Takť jest Balaam, dívaje sě izrahelským stanóm, plakal a žádal, aby jim na smrti mohl roven býti, a řka: Umři, má duše, spravedlných smrtí a buď má poslednie věc podobna k těchto! Ale inhed, jakž čas toho skrúšenie pominul jej, tak v zlost svého lakomstva opět vstúpil. Neb pro dary, ješto jemu slíbeny biechu, k toho lidu smrti dal rádu, k jehož smrti aby podobnú smrt vzal, dřéve žádáše. A tak zapomenul toho, jehož žalostieše, když jest nechtěl pohasiti, ješto lakomstvem hořieše.
To j’ vláště znamenati, že Hospodin to podobenstvie vykládaje, jakž jste slyšeli, praví, že snažnost veliká věcí světských, rozkoší a sbožie potlačijí slovo božie a zadušijí; neb bezpřiemným svým myšlením hrtan mysli zatěsnijí. A když dobré žádosti k srdci vníti nedopustie, co j’ jiného, jen že toho větru, jenž život dává, zatykují próchod. I to j’ také znamenité, že j’ dvé k sboží přijednal Hospodin: jedno bezpřiemné snaženstvie a druhé rozkoš. Neb sbožie svú péčí mysl potlačije a svú hojností rozpúští. A tak, ktož mají sbožie, budú skrze ně i súženie jmieti, i také budú rozpuštěni v svéj mysli, ješto j’ jedno druhému protivno. A protož, že rozpuštěnie mysli v rozkoši a súženie nemóž sě spolu sjednati, v jiný čas učiní sbožie, že j’ jeho s prací ostřiehati, tesknost mysli a v jiný svú hojností v rozkoši ji rozpustí.
Ale země dobrá
