žehráchu naň, aby mlčal. Neb dřéve, nežli Ježíš do našeho srdce příde, to zlé rozličné, jemuž jsme přivykli, svú rozličnú postavú mysl naši obklíčí a přiekazu nám učiní u modlitvě naší.
Ale vizme, co j’ učinil k tomu ten slepý, ješto j’ jměl býti prosviecen! Tak die čtenie: Ale on velím viece voláše: Synu Davidóv, smiluj sě nade mnú! Aj, ten, naňž žehráše zástup, aby mlčal, viecež viecež voláše! Neb čímž větší hluk našeho rozbrojného myšlenie nás tiskne, tiem máme snažnějie v svéj modlitvě ústavni býti. Hluk zástupóv brání volati, neb svých hřiechóv v mysli obrazy nesúc a podobenstvie, jsúc na modlitvách, hluk trpíme. A protož potřebie jest, aby hlas srdce našeho byl tiem silnější, čím jej viece onen hluk rozbrojného myšlenie chtěl by od volánie k Bohu odtisknúti, aby svým snažným a ústavným voláním mohl přemoci velikost toho nesbedlného hluku a k ušima pána milostivého mohl sám velikostí svého snaženstvie přijíti. Zdáť mi sě, žěť to, cožť řku, móž každý poznati sám v sobě; neb když od tohoto světa k Bohu svú mysl obrátíme, když sě modlitvy svaté přijmem, to, což jsme dřéve s libostí činili, to těžko, na svých modlitvách jsúc, trpěti musíme. Jedva jich myšlenie rukú svaté žádosti s srdečnú očí ač móž někdy býti odehnáno, jedva podobné postavy, ješto sě u mysli mkytají, věcí takých mohú žalostí pokánie býti přemoženy.
Ale když snažně stojíme v svéj modlitvě, Ježíše, jenž jde, u mysli ustanovíme. Neb tak die čtenie o tom slepém, ješto tak nesbedlně voláše: Sta Ježíš i káza jej přivésti k sobě. Aj, již stojí, ješto dřéve jdieše! Neb donidž onen hluk takových myšlení v našich srdcích postav rozličných, jsúc na modlitvě, trpíme, dotud, že jde Ježíš někak ještě, čijeme.
