něčemu marnému i velne myslí. Jakož svatý Augustin o jednom svém píše, ješto sě nechtěl uprvé dívati takovým tristním dvornostem a jmaje to i jiným za zlé. Až jej jednú pojeli, jako bez dieky, tovařišie, an k nim pravieše: Ač mě s sebú potáhnete k těm marnostem, tovařišem mne s sebú jmieti nebudete té marnosti. I sta s nimi, zavřev oči. Ale by byl také zatkal i uši! Neb když páde jeden, vzvolá naň lid, jakož sě často u klánie stává, a tento křik slyše otevře oči chtě uzřieti, co sě to sta; a potom s nimi sě dívati poče a tu marnost tak oblíbí, ež viec by k tomu hotovějí nežli ti, ješto jej biechu bez dieky najprv pojeli s sebú. Aj, kakť váznú lidé v světská osídla! Jedni v svéj slepotě, neznajíc pravdy, druzí, ač mají rozum osviecený, ale tělesné žádosti a marné líbosti dali sě jako uvázati. Avšak hóře slepému; upadneť v jámu! A ktož nevidí své slepoty a svého pádu, kak ten vstane? A protož svatý Augustin voláše řka: É, hoře těma očima, ješto nejsta tebú osvieceně, Hospodine! Hoře očima krhavýma, ješto nemóžta zřieti k tobě, slunce pravdy! Hoře odvrácenýma očima, aby pravdy neviděle, ale neodvrácenýma, aby sě dívale marnosti! Nemóžta oči tmě přivyklé zřieti v poprslky světlé pravdy; jichž bydlo jest ve tmě, jen tmu vidie, tmu chválé, tmy žádají, ze tmy jdúc, ve tmu nevidie, co ztratie. A pakli vidie, co ztratie, a přěsto tratie, a tiem jsú ještě hubenějše. A zdali ti nejdú slepi, ješto nevidie bláznovstvie svého, co jeho činie v tyto časy, a slepě tratie boží milost? A ti pak vidúc, otevřenie majíc oči, jdú do pekla, ješto rozumějíc, ež zlé činie a ež tratie boží milost, držiec sě bláznového lidu světského, avšak s ním jdú, lidem sě viece žádajíc slíbiti nežli Bohu. Ale die žaltář neskrytě: Ti, ješto