jej i uvalé v hořké moře. A protož řku, jakož jest řekl svatý Pavel: Neroďte duchu pohašovati! Má li kto co úmysla statečného, é, nedaj jeho řěkám babylonským pohasiti obvázaním tohoto světa a hlukem tiemto masopustním! Neb blažený muž, ktož úfá ve jmenu božiem, a k tomu tak úfá, ež nezří k nestatečnosti ani k zabylstvu křivému.
Řekl sem dřéve a řku ještě: Všecky světské věci jsú nestatečnost; neb v nich nemóž blaze býti a nesstojí jich lahoda. Protož všecko veselé světské jest křivé zabylstvo. Neb jakož zabylý člověk křiv jest, ež sě mní múdrým a nejsa, a mní, by ti nesmysleli, ješto smysl mají, a vsměje sě, jako by jemu dobře bylo, ano jemu nenie dobře; a kto j’ věrný přietel takého, ač sě on směje, ač on zpievá, však sě jím mútí a pyče jeho […]text doplněný editoremi který by z těch nemúdrých, ješto sě zabylé veselé masopust tento, aneb kdyžkoli i jindy v nestatečnosti tohoto světa, všicku svú snažnost uloživše na to, aby sě slíbili lidem, zapomněvše aneb snad na to netbajíce, ješto die Duch svatý v žaltáři: Ti, ješto sě lidem líbie, pohaněni jsú; nebo Bóh pohrdal jest jimi, točíš marným lidem tohoto světa žádají sě líbiti viece než Bohu – z těch, řku, nemúdrých i který by neřekl, bychom my nebyli nemúdří neblázniec s nimi a netbajíc sě v tom zabylstvie slíbiti lidem? Ale skonánie ukáže tu jich múdrost aneb naši. Strach, by sě takým nezvedlo, ješto pravie, ež i ta zabylstvie pášíc, v Bóh úfají a zřiece k světskéj nestatečnosti […]text doplněný editorem, jako j’ sě v Jeruzalemi židóm zvedlo, ješto také sě lidem božím nazýváchu, ale srdcem svým velnuvše k světu, daleko jím od Boha biechu, jakož to svědčí sám Syn boží řka: Lid tento ctí mě usty, ale daleko jich srdce ode mne. A protož, vida takú slepotu lidu toho, ješto ji bieše jim učinila milost věcí tohoto světa, ež nepoznali toho,
