zdráv vstane a domóv pójde.
Píše také Titus Livius v osmých kněhách o ustavení města římského: „Když dva ciesaře římská, točiž Maulius a Decius, vedlé města Capnacizojazyčný text řečeného s vojsky lehú, tehda jednú uda se jim v noci tento sen viděti, naliť muž vyšie a slavnějšie nad lidi postavy a řka: ‚V budúciem pobití s jedné strany ciesař a s druhé strany vojsko má se dostati bohóm pekelným a mateři zemi. A kteréhož vojska ciesař za své vojsko zaslíbil by se, točiž dada se dobrovolně nepřátelóm zabiti, to by vojsko obdržalo.‘ A když by nazajtřie jeden ciesař druhému sen svój vypovie, i zda se jim za podobné, aby oběti bohóm k ukrocení zbili. A jestliže by též kněz na drobiech věštbu poznal, aby jeden z ciesařóv se obětoval. Tehda spatřiv kněz droby i vece: ‚Kteréhož ciesaře římského v boji vojsko počne před nepřátely postúpati, aby ten ciesař se za vojsko obětoval a za obec i měštěníny římské.‘ Tehda když by v boji a nepřietelé vojsko Deciovo počechu přemáhati, vece kněz Deciovi: ‚Čas jest, pójč skutku slov!‘ A podloživ kopie pod nohy jeho i káza jemu po sobě takto řiekati: ‚Jane, Jupiter, Mars, Otče Quirine, Bellono, bohové domácí, jenž vládnete námi i nepřátely našimi, a bohové pekelní, vásť prosím, ctím milostí, prosím i nesu, abyšte lidu římskému moc a vítězstvie pójčili a nepřátely lidu římského římským strachem a uděšením smrti porazili. A jakož sem slovy jmenoval, takéž za lid římský, za vojsko, zástupy i pomocníky se slibuji a lid nepřátelský se mnú bohóm pekelním a bohyni zemi.‘ A když to povědě, rúcho ciesařské svleče s sebe a v rytierský oděv se obleče a vskočiv na hynšt, hna mezi nepřátely s takým pohromem, že se zdáše nepřátelóm, by něco věčieho nežli člověk byl, neb před ním i s obú jeho strán nepřietelé padáchu. A když v najvěčí pluk uběže, tu kuoň pod ním pade a on by zabit. A ihned nepřietelé takú hrózú bychu otrápeni, že se ani brániti smějiechu. Ale jedni před Římany zbiti padáchu a druzí se
