že to jest delfín vienenský, kterýžto pro hřiech smilstvie tak od boha jest poražen. Protož střezte sebe a móžte otci svému pověděti, ať se vystřiehá takových hřiechóv, obak horšie potkají vás.‘ Ale my slitovali sme se nad tiem delfínem jménem Sigomov, jehožto babka byla sestra babky našie a on bieše syn sestry krále uherského, Karla prvého. I otázachme anděla: ‚Moh li by ten delfín zpoviedati se před smrtí a běch zamúcen velmi?‘ Ale odpovědě anděl a řka: ‚Budeť mieti zpověd a budeť živ několiko dní.‘ Tehda sme viděli na levé straně mnoho mužóv oděné bielými plášti, jako by byli mužie velikého duostojenstvie a svatosti a mluviechu mezi sobú, patřiec na vojsko a na to, což se dáše. A my sme je dobře znamenali, avšak sme neměli milosti otázati, aniž sám anděl, kteří nebo kací by byli ti mužé tak veliké počestnosti. A ihned byli sme navráceni na miesto naše, ano již dnie. A přišed Tomáš z Nové Vsi, rytieř leodinského biskupstvie, komorník otce našeho. Zbudi nás a řka: ‚Pane, proč nevstanete? Již otec váš hotov jest a na koně vsedá.‘ Tehda vstali sme a běchom tak trudní a ustalí jako po mnohé práci chozenie. I vecechom k němu: ‚Kam máme jeti? Poňadž tuto noc tak mnoho trpěli sme, že nevieme, co činiti máme?‘ Tehda řekl mi: ‚Pane, co?‘ A řekli sme jemu: ‚Delfín umřel jest a otec náš sebral jest vojsko a jeti na pomoc chce jemu, jenž vede válku s hrabí sabanděnským. Našeť pomoc jemu neprospěje, nebť jest umřel.‘ Ale on nám posmieváše se. A toho dne, když přijechom do Parmy, pověděl jest všecko otci našemu. Tehda otec náš zavolav nás i otáza, pravda li to a tak li sme viděli? Jemuž jsme řekli: ‚Ovšem, pane, i zajisté vězte, že delfín umřel jest.‘ Ale otec řekl nám: ‚Neroď věřiti snóm!‘ Ale otci našemu a Tomášovi dřieveřečenému nepověděli sme všeho viděnie, ale jedno, že delfín umřel. A protož po několiko dnech přišel posel nesa listy, že delfín sebrav vojsko, i přitrhl k hradu hrabie sabanděnského a že jedniem velikým šípem v prostřed všech svých rytieřóv jest zastřelen.