prozbú i hněvem tvému zámyslu překaziti. Ale již vidím tvú tvrdú v Bohu ustavičnost, protož když to jinak býti nemóž, kam tě Duch svatý vede, tam jdi a Boha za nás pros.
Tehda svatý Arnolfus od krále i od králové i ode všech jiných odpuštěnie vzav i pojide s královy sieni, naleze před siení, ano se chudí, slepí, belhaví, siří, chudé vdovice i rozliční jiní lidé sběhli plačíce a řkúc: Běda nám tebe, milý otče svatý, kto nám již viec, nebožátkuom chudým, bude tak milostivé almužny dávati, kto se nad námi slituje, kto li ny již přioděje! V tu dobu otec svatý, na ně se ozřev a milosrdně zaplakav, k nim vece: Nemuťte se, dietky mé milé, neb ten, kterýžto vám jest dal tělo i duši, tenť vás dochová. Proto jest Hospodin na světě dvuoj lid ustavil, chudé a bohaté. Bohatí, ti milosrdní Bohu vděčni jsúc, chtie li u Boha býti, mají chudým pro Buoh pomáhati. A chudí, ješto zde nic nemají, a za tuto chudobu na onom světě odplaty čekají. Avšakž by se v chudobě nerozpakovali, z dobrých lidí rukú divně je Hospodin krmí. A protož, dietky milé, najprvé hledajte královstvie božieho, jiným vším Hospodin vás omyslí. To řekl svatý Arnolfus, všech požehnav, na své biskupstvie do Mecie šel s tiem úmyslem, chtě, miesto sebe jiného biskupa ustavě, odtud na púšť jíti. A když v Mecí bieše, anjelským ponučením přijel k němu strýčený bratr jeho jménem Georicus, kterýž byl první král z rodu svatého Arnolfa, a ten slep bieše. Tu přijev, svatému Arnolfu všecky své poklady dal. A svatý Arnolfus chudým a kostelóm ty poklady rozdal. Jeden také kostel ve jméno svatého Petra apoštola tiem zbožím založil. Těch časuov, když otec svatý s tiem bratrem králem Georikem z základu kopaného sami prsť nosili, v tu dobu král, jenž slep dřieve byl, ihned prozřel. Tu Bohu poděkovav, pleš sobě proholiti kázal, a tak v žákovském stavě Bohu snažně slúžil. Ten miesto svatého Arnolfa v Mecí biskupem volen. A kterakžkoli se dlúho bránil, však pro bezpřiemnú prozbu uvázati se v biskupstvie musil.
A když svatý Arnolfus, biskupstvie vzdav, na púšť chtěl jíti, toho dne k němu jeho vlastní přietel, svatý muž Romaricus, přijide, tu se mile uzřeli. Té noci kteraký se div stal, neslušie jeho zamlčeti. Když najviece lidé zesnuli, tehda se duom králóv zažehl, pojide po městě křik veliký. V ta doba muž svatý Romaricus, všed k svatému Arnolfu, jeho na modlitbách nalezl i řekl jemu: Ej, milý otče, rač vyjíti, hrozný oheň nynie všecko město spálí. A toť sú již hotovi koni, napřed stojiece. To řekl Romaricus, ujem za ruku svatého Arnolfa, ven ho spěše ponúkal. Tu mu svatý Arnolfus povědě a řka: Nechaj, bratře milý, neslušie nám běhati, snad jest božie přepuštěnie. Ale snažnějie božie milosti čekajme, kterak se
