to dokoná. To řekši i kázal se k ohni vésti. Tu se Hospodinu pomodliv, pravú ruku zdvihl, boží mocí a znamením svatého kříže oheň požehnal. Divný Buoh, jakž to brzo otec svatý učinil, tak ihned všechen oheň zhasl. A že ještě nesvítalo, domuov se odpočívat bezpečně vrátili. Tehda jednomu bratru nábožnému dal Buoh viděti v povětří znamenie svatého kříže v plamenné postavě. K němužto hlas vece: Vidíš li, bratře, toto svatého kříže znamenie, tohoť jest mocí této noci svatý Arnolfus od ohně Mecí město obránil. To viděv ten bratr, jiným všem nazajtřie pronesl, proněžto všickni chválu Bohu vzdali. Odtad se svatý Arnolfus nazajtřie, dav všem požehnánie, na púšť bral. Kteraký jest tu byl pláč ode všech lidí, kteraká li žalost, musilo by srdce kamenné býti, by tehdy bylo nezaplakalo. A když na poušť svatý Arnolfus přišel, kterak jest tu nábožně Bohu slúžil, mnoho o tom v mečské kronice jest psáno.
Na čas v vnitřní své mysli k Bohu vtržený, o divném božiem zpuosobení mysle, svuoj čas zvěděl, kteraká to převšemohúcie dobrota našeho stvořitele, jemužto žádného třeba nenie než sám v svého božství, ješto svrchovaně beze všeho nedostatku dosti má. Avšak toho v sobě věčně krýti nechtěl, ale svět stvořiv i to vše, což na světě jest, všemohúcnost svého božstvie všem svým tvářím široce ukázal. Na to také často myslil, kterak jest Buoh člověka stvořil. To v svém božství dobře věda, že jeho přikázanie člověk přestúpiti muože, však jemu dobrovolenství neodjal. Ale když člověk přestúpil, v tom hřieše jeho Buoh vždy neostavil, ale jakož na věky předzpuosobil, tak jest jej svého syna drahú krví vykúpil. Tu také na púšti rozličné milosrdné skutky ukazoval, vždy Bohu z toho děkuje, že ho od tohoto světa vzdálil. Tu rozličné nábožné duchovnie i jiné lidi malomocné ohavné k sobě pozova, obuv jim zuoval, nohy jich umýval, utieraje líbal. Sám druhdy hlad mra, jiným jísti dával.
Ta hora, na nížto pústenničí život vedl svatý Arnolfus, dřieve vlasky Advencius slula, ale již slove hora svatého Arnolfa. Tu i dnes schrána jeho modlitebná toho kraje lidem jest známa, před nížto stojí jedno dřevo velmi krásné, jím vsazené. Ta hora předtiem kruopě vody neměla. A když svatý Arnolfus za to Boha poprosil, tak se tu krásná studnice tekúcie vody ukázala, a ta jest tu do dnešnieho dne. A když na té púšti svatý Arnolfus mnoho časuov Bohu snažně slúžieše, rozličně svuoj život trudě, k tomu se času přiblížil, v němžto na věky Bohem přihotovaná odplata jemu měla dána býti. Nemoc trudná naň udeřila, v nížto, jakž moha, k svému přieteli Romarikovi přišed, jemu i s jinými pověděl a řka: Vězte to, žeť se již mého života časové konají, aj, přemilí
