Netolik jedniem chlebem člověk živ jest, ale ve všelikém slově, ješto pocházie z úst božích. Jeho zvláštní pokrm bieše ječný chléb s vodú, žíni na nahém těle vždy také nosil. Těch časuov přivedli k němu jednu ženu, v nížto diábel byl. Tehda milostivý biskup Arnolfus s velikú pokorú vzdechna i vece: Běda nám, kterak jest naše hřiešné tělesenstvie rozličnému hubenství poddané. Nebo když jest člověk božie přikázanie přestúpil a jsa vysokým rozumem ohrazený, pro své hřiechy musí býti diáblovi poddán. To řekl i kázal ji do kostela vésti. A tu na modlitbách padl. V tu dobu diábel s velikým křikem z té ženy vystúpil a ta žena, chváléci Boha a svatého Arnolfa, viec diábla prázdna byla. Jedněch také časuov, když jeden malomocný svatého Arnolfa, aby ho ve jméno Jezu Krista oděl i nakrmil, prosieše, svatý Arnolfus, nechav pilných věcí krále Dogoberta, u něhožto někdy byl, nechtě toho malomocného zamútiti, kázal jeho do své hospody přijieti, a krále nechav, i jal se tomuto trudovatému slúžiti. A tak jemu slúže, poče jeho tázati, že cizozemec byl, a řka: Křesťan li s? Malomocný odpovědě: Kněže milý, kto by mě křtil? Ano má mrzká nemoc všem mě ohavna činí. Svatý Arnolfus vece: Nerozpakuj se, člověče, přijmi křest svatý, mocenť jest Jezu Krist tobě hřiechy odpustiti a tvú nemoc uzdraviti. Tehda kázal svatý biskup vodu přičiniti. Již jakž brzo malomocného pokřtil, tak ihned malomocný čist byl. A tak trojí radost měl. Jedno, že křesťan, druhé, že uzdraven, třetie, že štědrú almužnú obdařen. A když tak svatý Arnolfus milosrdnými skutky snažně Bohu slúžieše, často se od lidí v súkromné miesto vzdále, v jednotě se zavieráše, zvláště v jedné vsi, jížto Dodomaka dějí, nedaleko od Mecie, a v druhé vsi, jížto Calciako dějí. Tu v těch všech bez přiekazy lidské svá náboženstvie tajně vedl jest. A když jednú v té vsi, jížto Dodomaka dějí, s těmi třmi svatými, jimžto byla tato jména Agil, Amat, Aromaritus, přebýváše, struojce jeho dvorský kúpiv jednú velikú rybu, před biskupa přinese, jižto pro hosty k večeři připraviti kázal. A když tu rybu kuchař rozkuchal, v ní prsten zlatý nalezl, ihned jej před biskupa nesl. Kterýžto prsten svatý Arnolfus poznav, že jej byl v řeku dávno uvrhl, Hospodinu pokorně chválu vzdal, již jako jistú naději maje, že mu Buoh všecky hřiechy odpustil. Avšak pro to na své mysli nepýchal, ale v pokoře vždy se za hřiešného měl. Tak svuoj život zpořádal, jakžto by vždy milejí Bohu byl.
Potom ihned v skuoře v svatém zámysle poče králi Cloatorio posly a listy sláti, tajně ponúceje a prose, aby jiného biskupa miesto něho voliti kázal, jenžto by lid křesťanský, slovem i příkladem uče, k Bohu vedl. A když to král uslyšel, velmi se zamútil, nechtě rád tak svatého muže, své
