duše rádce i všie obci takého utěšitele zbýti. Proněžto mu list zase poslal psaný v tato slova: Kněže a otče milý, vzkázal s nám, abychom miesto tebe jiného biskupa učinili. Toho nikterakž učiniti nemieníme. A jelikož sme se radovali božiemu zjevení, abychom tě biskupen učinili, tolikež již s velikým smutkem pomlúváme, kterak po tobě ostaneme. Protož, žádný otče, zamyslil li s, kam dobrým úmyslem pro své duše spasenie od nás pryč zajíti, prosíme tvé milosti, aby nás v smutné sirobě neostavoval. A když svatý Arnolfus královy prozby nikoli uslyšeti nechtěl, zamyslil král, aby ku prozbě pohroženie učinil. Přijev k němu, dobrotivú ho řečí najprvé nadstúpil a řka: Otče milý, rač znamenati, co se zlého kostelu i vší obci skrze tvé od nás vzdálenie stane. V tom svatý Arnolfus jako slúp Duchem svatým potvrzený nikoli po králi nepostúpil. To král uznamenav, jemu i jeho pokolení hrozyti počal. K němužto svatý Arnolfus vece: Jest li muoj národ tvé spravedlnosti v čem vinen, tiem jich duše očistíš, když na ně spravedlivú pokutu přepustíš. Pakli co nevinně nad nimi učiníš, věčné zatracenie pro to trpěti budeš. Tu král se velmi unáhliv, meč pochvátiv, na svatého se otce potrhl. V ta doba jemu svatý Arnolfus, nic se neulekl, vece: Ó, králi, proto král jsi i sloveš, aby smyslem i mocí nad jinými kraloval. Proč jsi se na mě, na sprostného kněze, tak hněvivě unáhlil? Kam se jest děl tvój královský smysl? Kde sú tvého duostojného stavu mravové? Činíš mi právě tak jako někdajší ciesař Nero svému pěstúnu Senece. Aj toť, sem hotovějí umřieti než to jinak proměniti, co sem pro milého Jezu Krista zamyslil. Při tom stáše jeden z urozených na toho krále dvoře, jemužto Andoenus diechu, jenž byl potom biskupem rotomagenským, člověk života svatého, ten mezi ně vstúpiv vece: Ó, žádný králi, tomu chce člověčieho rozumu duostojenstvie, aby sobě toho za milostivého spomocníka měl, od něhožto život i královstvie máš, jehožto sobě milostiva mieti budeš, ač netoliko tomuto svatému člověku v jeho zámysle povolíš, ale ještě nad to jemu všemi činy k tomu pomuožeš. Aj toť, vidíš toho muže bohobojného, tvého věrného duchovnieho rádci, tak v dobrém zamyšlení Duchem svatým zažžena, jakž by radějí na smrt svuoj život dal, než by již déle s světem ostal. Protož, králi milý, rač mu toho popřieti a jeho popros, ať ráčí odpustiti tu vinnu, že si se naň unáhlil, a poruč se snažně jeho svaté modlitbě. V té věrné radě král se ukrotil a kázal své králové k sobě přijíti. Oba před svatým Arnolfem na zemi padše, počeli jeho prositi, aby jim ráčil vinnu odpustiti a za ně Boha prositi. Tu otec svatý, spěšně přistúpiv, krále i s královú z země zdvihl, vinnu jim odpustil a s nimi dobrotivě pomluvil. Tu jemu král vece: Chtěl sem rád, otče milý, všemi činy, prozbú