a polskú zemi poplenichu.
Tehdy nalezechu svatého Vojtěcha hlavu
jeho pokázaním a ješče krvavú.
Tehdy kněz svéj zemi k okrasě
zdí obnovi hrad u Prazě.
Tehdy také židé křesťanské děti zbichu
a to na ně usvědčichu.
Kněz jě káza všecky zbíti
a jich domy rozpleniti.
A když židy tepiechu
a jich domy pleniechu,
v jich škole nalezechu hada velikého,
v tej zemi nebývalo takého.
Věděli li sú o něm nebo nevěděli,
nikomému sú o něm nic nepověděli.
O skončení svatého Prokopa
Léta ot narozenie syna božieho
po tisíci po stu čtvrtého,
za Oldřicha, knězě zličského,
točíš knězem nazvaným kúřimského,
svatý Prokop s světa snide,
v němž veliká pomoc Čechóm vznide.
To opat němečský svědčieše,
když jej svatý Prokop vláčě kyjem tepieše.
Ot Vladislava, druhého krále českého
Pak snide kněz šlechetný Soběslav,
po něm by knězem syn jeho Vratislav.
Ten nenásledováše otcě svého,
přietel bieše jazyka němečského.
Ten hrdinstva v ničemž nepokázal,
jedno že s ciesařem sě u přiezen svázal.
Ciesař Bedřich Vratislava do Řězna pozva,
v Řězně jeho českým králem korunova.
Král Vratislav pod korunú jeda u Prahu,
veda s sobú Němcóv velikú dráhu,
smějě sě, k Čechóm počě mluviti:
„Již li věříte, že bez vás mohl sem čsti dojíti?“
Synu jeho počě ta řěč nepodobna sě zdáti
i jě sě z té řěči zemanóm na otcě žalovati
řka: „Nechci býti dlužen věrú otci mému,
když vizi, že je nevěren jazyku svému.“
Páni, když to znamenachu,
ku královici sě sebrachu
i jěchu sě tu s královicem Soběslavem raditi.
Uradivše sě, jěchu sě královi mluviti
řkúc: „Rač svých zeman slovo slyšěti
a, což budú mluviti, neroď řěčníku za zlé jmieti.
Kmetie tebe tieží, kto tě k tomu snuzil,
že jsi svú moc i čest súžil.
Však smy koruny s tvým otcem našimi životy bojem dobyli
a svými životy smy ciesařovy moci zbyli.
Kakos ty směl živ korunu v Němcích bez nás přijieti,
a tys ji beze všěch dieky mohl u Prazě vzieti?
Když chceš v Němcích kralovati,
kako sě živ móžeš českým králem nazývati?“
Král déle neda řěčníku mluviti
i počě jim ciesařem hroziti.
Zeměné chtiechu krále inhed zabiti,
ukryv sě král, musí z země jíti.
Ot Soběslava, přietele českého
Po královi syn jeho knězem bieše.
Ten, kteréhož Němcě uzřieše,
k sobě přivésti kázáše
a nos jemu uřězáše
řka: „Němče, po světu nehleď,
v svéj zemi mezi svými seď!
Po dobré s ot svých nevyšel,
pověz, proč si mezi cizie přišel?“
Jiní, ot knězě vidúce,
kdež uzřiechu Němcě jdúce,
jako na vlka vzvoláchu,
uši a nosy jim řězáchu.
Ktož jemu němečských nosuov ščít přinesieše,
inhed jemu sto hřiven dadieše.
