Řka to, i vyně z podpažie hlavu,
jakž ji bieše sťal, ješče krvavú.
„Tať Vladislavova syna hlava,
pro něhož smrt bude tobě sláva.
By byl došel mužského stavu,
mnohý by Čech jměl krvavú.
Zaplatiž mi, svému hrdině,
dada postúpiti k dědině.“
Když uslyšě kněz řěč jeho,
káza svázati Durynka zlého
řka: „Tobě sem jeho zabiti nekázal,
ale ctně sem tobě jeho chovati přikázal.
Již věři, že dobré neblúdí,
blázn jest, jenž cizozemcóm dobré súdí.
Tobě sem jeho kázal střieci,
proč si směl kniežěcí šíji ssieci?
Tu tobě chci v Čechách čest učiniti:
svú sě rukú musíš oběsiti,
neb svým mečem musíš sě sám prokláti,
nebo na takéj skále státi
a dolóv samému spásti
a hlavu sobě slomiti.“
Uzřěv Durynk, že širšie rady nenie,
zvoli sobě oběšenie.
Když jdieše Durynk s hradu,
dieše: „Ach, kako sem jměl zlú radu!
Mniech, by mi bylo v Čechách dědiny jmieti,
a již muši na dřěvě visěti.“
Bliz Prahy na jednéj nivě
oběsi sě sám Durynk na jívě.
Ot Hostivíta a ot Děpolta
Neklan dva syny jmieše,
staršiemu Hostivít jmě bieše,
mladší jmě Děpolt jměl,
ten Zličsko za svój vzal otdiel.
Jemuž tehdy diechu Zličsko,
tomu po tom vzděchu Kúřimsko.
Po tom Neklan s světa snide,
jeho syn Hostivít na jeho stolec vnide.
Za toho času sta sě příhoda,
že vsta Leva jeden z Vlatislavova roda.
I jě sě lidí k sobě sbierati,
chtě lučského kněžstva dobývati.
Ustavi hrad na vysokéj hóře,
dopusti Pražany velikého hoře.
Kněz Hostivít položi lidi přěd hradem,
aby jě vyležali hladem.
Leva proti jim vynide
a s Pražany u boj sě snide.
A když Lučené svú horši uzřěchu,
přěd Pražany na hrad jdiechu.
Když jich múdré panie uzřěchu,
své mužě takto přijechu:
po lónu sě klepáchu
a svým mužóm velmi vzláchu
řkúc: „Sěmo, sěmo pójděte,
tuto sě Pražan skrýte!“
Pro tu hanbu sě vrátichu
a Pražany pobichu.
Ó panie, múdrá, ctná zvieřata,
otkud vám ta rada vzata,
jíž ste sě hanby obránily
a mužě smrti zbavily?
Snad ste byly slýchaly,
že medeské panie Cyrovi též byly spáchaly.
Pro taký klep nelepý
tomu hradu vzděchu Klepý.
Na tom hradě sú ti seděli,
doňadž sú otměny nepřijěli.
Ti k dědině Vratislav mají,
ti sě po krásném ščítě znají.
Nosieť v zlatě dvě fijolniej orlici,
knězi Vladislavovi rodici.
Ot Bořivoje, prvého křesťana, tuto pravi
Kněz Hostivít po tom snide,
Bořivoj na otcóv stolec vnide.
Tehdy Svatopluk u Moravě králem bieše
a kněz český jemu slúžieše.
Jednú kněz Bořivoj přijěde k královu dvoru,
král jemu učini velikú vzdóru.
Káza jemu za stolem na zemi seděti
a řka: „Slušie tobě věděti,
že neslušie pohanu
rovnu býti křesťanu.
Seď se psy, to tvé právo,
ne kněže, ale nemúdrá krávo,
že netbáš na tvorcě svého,
za buoh jmajě výra ušatého.“
