Že ste vy směly v nevěrný pláštěk sě odieti,
popřějte jeho nám i jiným také pojmieti.“
Dievky sě všěcky sebrachu
a přěd Vyšehrad sě brachu,
chtiece jeho mocí dobyti
a všěcky mužě na něm zbíti.
Mužie proti nim vynidechu.
A jakož sě brzo snidechu,
Vlasta sě z svých nemúdřě vyrazi
a mezi nepřátely sě vrazi.
Sedm sě jinochóv k nie najlepších odda,
jímž sě ona v ničemž nepodda.
Tu ji jejie náhlost omýli,
že mnieše, by za ní dievky byly.
Když v húšči oščěpem ni mečem može vlásti,
tehdy dojide veliké strasti.
Noži ji rozebrachu
a po boji psóm ji sniesti dachu.
Když dievky šípy rozplískachu,
oščěpóv jim jich mlazšie podáváchu.
Plačíc u boj pěšě jdiechu,
mužie jě pořád tepiechu.
Když dievek na dvě stě na smrt dachu,
jiné sě na běh otdachu.
Dřieve než na hrad přiběhnú,
mužie na most vzvoditý po nich vzběhnú.
Sěč veliká by na mostě
a s brány zle ctichu hostě.
Mužie o tom málo tbáchu,
mocí sě na most bráchu.
Ty tu dievky bratří poznachu
a na ně silně vzvolachu.
Některé přěd nimi klekáchu,
některé sě k nim lísáchu.
A což kolivěk činiechu,
mužských srdec neobměkčichu.
Krásná tělcě smrti dáváchu,
přětínajíc jě, s hradu metáchu.
Tak ten veš sbor i pohynu
a ta válka tak zahynu.
O Přěmyslovu osypání
Přěmysla na stolec vsadichu
a hrad Děvín inhed zkazichu.
Po tom snide kněz Přěmysl,
po něm by knězem syn jeho Nezamysl,
po něm Mnata knězem bieše,
po tom syn jeho, ten Vojen slovieše.
Ten synoma zemi rozděli,
za života jě otděli.
Lučsko da Vladislavovi,
české kněžstvo Uněslavovi.
Ješto dřéve slovieše Lučsko,
to nynie slóve Žatečsko.
Uněslav po otci knězem byl,
ten jest v krátcě života zbyl.
Po něm byl knězem Křizomysl, syn jeho.
Ti všichni neostavili jsú jmene dobrého,
nebo biechu jich hlúpí nravi
a pro to o nich písmo nic nepraví.
Ot Neklana múdrého
Neklan vsta po Křizomyslu,
ten bieše dobrého smyslu.
Jeden do sebe nedostatek jmieše,
že ovšem neudaten bieše.
A snad jemu pro to Neklan diechu,
že jeho s koně nikdy nekláli biechu.
Nebo ktož u příhodu nechodí,
ten sě zle u příhodách hodí.
Toho jemu za zlé ijeden nejměj,
nebo to každý za jisto jměj,
že bláznóm jest hrdinstvo dáno,
múdrým neudatstvie vzdáno.
Neb múdrý rozličně příhodu rozkládá,
až jej i mine ta sváda.
Ale nemúdří, malú příčinu jmajíce,
trútie, až proniknú, nic netbajíce.
A pro to slova i dobývají
a často škody přijímají.
A jest li pak múdrý udaten,
věz, že jeho skutek nenie zmaten,
neb sě taký nebojí mar.
A toť jest vláščí boží dar!
Neb sě rovná kniežatóm,
neb všie země leží čest na tom.
Toho daru Neklan nejmějieše,
múdrost jmajě, neudaten bieše.
Zemi dobřě oprávieše,
ale války velmi sě bojieše.
Často sě to stává,
že kdy nemáhá hlava,
