To učini pro tu radu,
aby žádný nevzvěděl toho hradu.
V tom jest zlú radu jměl,
že nikomému věřiti nesměl.
Po tom ciesařovnu unese
a na svój hrad tajně ji vznese,
na němž jest sám s samú za pět let tajně seděl,
až jeho ižádný člověk nevzvěděl.
Sta sě, že ciesař v Řězně dvorem bieše,
vyjev na lov, sám po lesu blúdieše.
Nevěda, co sobě zdieti,
žádajě, by mohl někde ves uzřieti,
po potoku počě nahoru jíti,
až sě jemu uda pod ten hrad podjěti,
na němž jeho dci s jeho zětem bieše.
Uzřěv, pojěde k mostu spieše.
I počě prositi,
by jeho ráčili pustiti.
Neb již tři dni nejedl bieše
a déšč studený naň jdieše.
Hostě na hrad pustista
a jakž mohúce najlépe jej uctista.
Neb již vděk člověk přišel,
a protož jeho hrabie uctil.
Neb již pět let člověka neviděla biešta
a noviny ráda vzvěděti chtiešta.
I jěsta sě o ciesařovi tázati,
on jako o jiném o sobě křivě počě otpoviedati.
Neb ciesař, jě dobřě znajě,
mluvieše, jako o ciesařovi nic netbajě,
řka: „Či toho nevieta,
že jest sšel s tohoto světa?“
Ciesařovna otpovědě:
„Ávech, kak to ráda vědě!
Neb toho jemu přěji ráda,
aby sě mému milému nestala váda.
Téhož bych přála všemu rodu mému,
abych tiem učinila mír mému milému.“
Otšed ciesař s hradu, na vojnu zapovědě
a kniežatóm svého bezděčného zětě povědě.
S úsilím cěstu k hradu proklestichu
a přěd hradem sě položichu.
Ciesař káza zěti pověděti
řka: „Slušie tobě to věděti,
žeť sem jěd chléb tvój.
Ale že js’ ty bezděčný zět mój,
na život ť’ otpoviedaji
i o dceři nic netbaji.“
A když sě hrabí brániti bieše,
čím by sě bránil, nejmějieše.
Neb všecky tětivy zetlely biechu,
a z čeho by jiné učinili, nejmějiechu.
Již hrad na ztracení bieše,
by sě byla nedomyslila spieše
na zábradléch státi
a tako volati:
„Vězte, že po mém milém nechci živa býti,
nezabiete li mne, chci sě sama zabiti.“
Kniežata sě za ni k ciesařovi přimluvichu
a jima milosti dobychu.
Hrabie s ciesařovnú přěd ciesařě jide,
vzpodjem most, se všiem sbožím hradu otjide.
Přěd siení všě své klénoty běsta schovala,
jedno že sě sama na ciesařovu milost dala.
A tak ten hrad byl opustěl,
až naň kněz Oldřich byl vzněl.
Ot Oldřicha, knězě šlechetného, a o Kochanovi
Kněz Oldřich, rozpomanuv sě na smrt bratra svého
a poznav lest Kochana nevěrného,
vece mu: „Tys mě zbavil bratrcě mého,
já tě zbavím života tvého.“
Vyřězav jemu jazyk, káza mu oči vylúpiti
a za živa káza mu třěva vyvláčiti.
Vršovci to vidiechu
i přimluviti sě nesmiechu.
Kochan, kdy okolo sochy chodieše
a sám z sebe třěva točieše,
