nezvie, jedno my dva, což činíme. Neb jakož ty žádáš v nelibost Trojánských neupadnúti, též i já. Nebť já miením to paladium Ulixovi vydati, a bude liť potom u něho nalezeno, budeť jemu připsáno, že jest je z chrámu ukradl, a my budeme ovšem nevinni.“ Ale ten pop za veliký diel té noci odpieráše, nechtě k tomu přivoliti. Než dřieve aby čas nepřišel a hodina, v níž by Antenor musil od něho odjíti pro udněnie, jsa osidlán lakomstvím zlata, nehodný kněz, kněžské cti a viery zapomenuv, vyda Antenorovi paladium a zlato od něho přije.
A Antenor, dones je domuov, obinuv pilně a zavázav, po svém pacholku té noci posla Ulixovi, aby potom bylo ohlášeno, že Ulixes svú chytrostí dobyl toho z chrámu.
Ale ó, vy bohové, poňavadž kněz Toanta raději chtěl jest svátost vaši prodati a město své zrádně zavésti na zahynutie nežli zlato zmrhati, které město bude moci býti jisto neb bezpečno, když svátost neporušitedlná bude porušena? Zajisté nenieť toto nové v knězi, v kteréhožto z dávna lakomstvie, mátě hřiechóv, konečně se vtělila a nenasycená žádost své střeny vtělila, neb té zlosti nenie tak těžké, k jejiež by dopuštění druzí kněžie lštěním zlata nebyli oslepeni a svedeni. Neb poňavadž sme všickni z hlíny stvořeni, jsme jakožto hrnci. A jakožto hrnec, čím výše bude posazen, když spadne, viece se rozbie nežli z nízka svalený. Též kněz v najvětšiem stavu viece nežli jiný shřeší, nebo oni jsú lakomstvie chrám a žádosti útočiště.
A když Trojánští zlato, střiebro i obilé zbieráchu a do chrámu Minervy té bohyně snášiechu i slíbilo se jest všem Trojánským, aby v chrámě učinili slavnú obět bohu Apolovi v jeho chrámě ve množství hovad a bravóv. A když podlé obyčeje pohanského ta hovada i bravy na oltář vykladechu rozebraná, pod ně drva suchá podloživše v hranici složená, tehdy kněžie drev nikoli zapáliti nemuožechu, na desetkrát se o to pokúšejíc. Pakli se kdy zapálila, ale ihned uhasla a plamen v dým se obrátil. A druhý sta se tento div, že když droby z těch hovad i bravóv kněžie připravivše na oltář položichu, tehdy orel letící v povětří, s křikem velikým sletěv, ty droby pochopi a je na lodie řecké nese. A tu Trojánští zamútichu se velmi, vidúce ta dva divy, a lečechu se náramně a srozuměchu po prvniem zázraku, že bohové se na ně hněvají. Než aby těm zázrakóm srozuměli do konce, žádají rady od Kasandry, věštie dcery krále Priamovy. A ona o prvniem divu vece, že „Apolo na vás se hněvá, že jste v chrámě jeho lidi zbili a krví lidskú chrám jeho poškvrnili. Ale za to máte toto učiniti:
