mír a pokoj zvěstovala, zradova se velice, nadějíce se pokoji. Neb poňavadž oba jsta krále a oba rozumna, i mnějí, by jim snáze pokoj pevně a věrně jimi byl uložen. A zajtra ráno všickni Trojánští sejdú se na sien královu královým rozkázaním, kdežto vstav Ulixes, chytrú řečí vece k nim, že Řekové dvú věcí žádají: najprvé nahrazenie škod svých velikú zlata a střiebra záplatu, a Amfimakus aby byl věčně z města vypověděn beze všie naděje na vrácenie. A to všecko byl zpuosobil úkladně Antenor, protože on odmlúval, když Antenor a Eneáš králi radili, aby od Řekuov pokoje žádal.
Tuto patř, každý opatrný, a vystřiehaj se, aby v čas búře obecné řečníkem nebýval, a kdež by viděl, že řeč platná nenie, aby raději mlčal, nežli mluvil, neb die mudřec, že často želel mluvenie, ale nikdy mlčenie. Ale potom stalo se též Antenorovi zjednáním Eneášovým, že byl z Troje věčně vypověděn, jakož potom bude praveno. Nebo nenie hodnějšieho a podobnějšieho, než aby ten též trpěl bezprávie, kteréž jest jinému učinil.
A když všickni biechu na sieni králově, náhle sta se křik velmi veliký a úpěnie zevnitř sieni, takže se lečešta Ulixes a Diomedes, bojiece se, by se lid nezbúřil na jich záhubu. A druzí mnějiechu, by synové přirození královi pro vypověděnie Amfimakovo takový povyk nastrojili a úpěnie. Ale pilně se na to ptajíc, nemohli sú zvěděti, odkud by se to stalo. A tu pomluvivše, všickni se rozjidechu.
Než Antenor odvede se s Diomedem a Ulixem na tajné miesto, kdežto bezpečně muožechu mluviti o tajných věcech. A když ti třie sediechu spolu, Ulixes vece Antenorovi, proč by tak dlúho prodléval splniti jich žádosti. Jemužto Antenor odpovědě: „Vědieť bohové vuoli mú, žeť o jiné nebdím, než aby slibové moji vám brzo byli splněni. Ale přiekaza toho najpilnějšie jest jedna zpuosoba bohuov, a tuť vám, líbíliť se, vypravím.“ Jemuž vece Diomedes: „Rádi to uslyšíme.“ Jemuž Antenor povědě, že když v tomto městě kraloval Ilius, od něhožto Troja Ilion jest nazvána, ustavil chrám ke cti té bohyně Palas řečené. „A již všecky zdi byly dokonány a toliko střecha měla býti ustavena. Tehdy z nebe jakés divné znamenie a divně mocná věc sstúpila jest a podlé oltáře velikého božským zjednáním divně velnula v zed. A tu vždy stojí a nedopustí sebe nižádnému pohnúti kromě strážnému knězi svému. A nynieť má jednoho strážného kněze jménem Toanta, kterýž té věci ostřiehá s velikú pilností. A jakož sem zpraven, ta věc jestiť najviece učiněna z dřeva, ale keraké jest dřevo, ižádný nevie, aniž kto vie, kterak v tu zpuosobu mohlo býti
