Počíná sě pravenie velmi pěkné, divné i hrozné o jednom židu, ješto tělo Božie přijímal u Veliký čtvrtek s věrnými křesťany, a co jest Pán Buoh skrze to divného učinil s tiem židem.
V[1]Iniciála chybí, pouze poznámka „v“ Kolíně na Rýně, v tom městě, bieše nějaký žid, kterýžto častokrát s věrnými křesťany hádáše [sě]text doplněný editorem o vieru, i myslil jest, kterak by mohl vieru křesťanskú potupiti a křesťany věrné uhaněti. I stalo sě jest, když hod slavný velikonoční přibližováše sě, ten nevěrný žid když uzřel křesťany věrné, ani podlé svého řádu a obyčeje křesťanského do kostela sě scházejí u Veliký čtvrtek ku přijímaní těla Božieho, i mysléše mnohými myšleními, kterak by v ten den slavný mohl naši[a]naši] naſſie vieru pohaněti. A změniv tvář svú i rúcho své, do kostela přišed, předuostojné a spasitedlné tělo a krev předrahú Pána našeho Ježíše Krista usty svými poškvrněnými nestyděl sě jest přijímati.
I stalo sě jest inhed té hodině, týž nevěrný žid uslyšal jest hlas s nebes řkúcí: „Já sem chléb živý, jenž sem s nebe sstúpil.“ A odšed od oltáře, od křesťanóv jsa nepoznán, v jednom kútě toho kostela sě posadil a tělo Pána našeho Ježíše, vyňav z svých úst poškvrněných, v ruce své zavřel jest. A jakž to předrahé tělo v ruce zavřel, inhed jest uslyšal jakožto ječenie dietěte narozeného. A otevřev
