pokánie žádného nedali za ty jeho hřiechy i počeli sú jeho napomínati, aby Pánu Bohu z těch daruov děkoval, že sú jemu hřiechové odpuštěni. A potom aby sě budúcích varoval a Pána Boha viece nehněval. A tak jest učinil, v dobrém životě trval a na své hřiechy až do smrti plakal a potom sě Pánu Bohu dostal.
Tuto sě opět o jednom mládenci píše divná rozprávka.
Jeden mládenec kanovníkem jsa učiněn kostela pařížského, muž mladý a rozkošný, sa lakotně žív a smilstvu poddán i mnohým jiným hřiechóm jsa nakloněn, a když na něho nemoc veliká připadla, i počal sě zpoviedati svých hřiechóv a na ně plakal a polepšiv života svého a próvod krásný vzav, olejem svatým jsa zmazán, tělo Božie přijímal a tak jest i umřel. Jehožto tělo, jakožto muže vzácného a bohatého, s velikú oslavností a chválú světa tohoto jest pochováno. I bieše toho dne veliká jasnost tak, že i povětřie bylo tiché a utěšené. I řekli jsú lidé sami k sobě vespolek: „Mnoho dobrého Pán Buoh tomuto člověku jest učinil. Ničehož sě jemu nestalo, jehož by na smrti neměl, jakžto i jiní věrní křesťané, neb jest i svátosti kostelnie přijal, povětřie krásné bylo při jeho pohřebu a s velikú slávú jest pochován.“
Tehdy po nemnohých dnech jednomu svému čeledínu ukázal sě pravě, že by byl zatracen. Ale tomu sě ten jistý čeledín poče diviti pravě jemu: „Však sě zpoviedal
