[74]číslo strany rukopisu114 – hanebně sníti nechtiece, boj na samém břězě vzěchu AlxV 1826), zahladiti s země ‚zničit‘ → zahladiti ‚zničit‘ (ovoce jich s země zahladil JeronM 3b perdidit – již nikakéž nezahladím světa potopami vodními PulkR la perdam), zhynúti s země ‚zaniknout, zahynout‘ → zhynúti ‚zaniknout, zahynout‘ (zhyň s země pamět jich ŽaltPod 108,15 dispereat de terra – slibové jeho a slova jeho nikdy nezhynou ArchČ 20,560, r. 1469) apod. Z takovýchto jazykových faktů je např. jasné, že spojení slov jistých významových okruhů zákonitě vede k určitému významovému posunu, že řada lexikálních jednotek označujících zánik nebo záhubu byla původně slovesy pohybovými, že čes. sloveso pojít ‚chcípnout‘ bylo utvořeno předponou po- s původní funkcí odlukovou[79] Viz I. Němec, O slovanské předponě po- slovesné, Slavia 23 (1954), s. 8. aj. Proto etymologie a historická lexikologie vůbec musí přihlížet k podobným faktům spojitelnosti lexikálních jednotek, musí uplatňovat princip valence při své analýze. A také to činí (srov. I. NĚMEC 1968, § 3.5, a 1974, s. 163). I v oblasti historické lexikografie, kde se při analýze lexikálního významu často ještě zanedbává úloha roviny morfematické (zvl. slovotvorného významu, 2.41), existují již vypracované metody analyzující lexikální význam na základě jeho konstituentů syntaktických: rozlišují jej podle spojitelnosti jeho formy s jinými lexikálními jednotkami jisté větněčlenské platnosti (monovalenčnost, bivalenčnost, trivalenčnost), jistého tvaru či konstrukčního typu (valence konstrukční), nebo jistého sémantického okruhu (valence lexikální, sémantická).[80]Srov. Staročeský slovník (úvodní stati, soupis pramenů a zkratek), Praha 1968, s. 24–26 a 40; Table ronde sur les grands dictionnaires historiques, Florencie 1973, zvl. s. 55–66 a 91–95. Kvantitativními změnami v této valenci se pak osvětlují kvalitativní změny lexikálního významu (3.5).[81]Srov. I. Uluchanov, Izmenenija v leksičeskoj sočetajemosti kak pričina semantičeskich izmenenij. In: Problemy leksikologii, Minsk 1973, s. 174–180. – Studium valenčních vztahů nám ovšem také umožňuje objektivněji určit podstatné komponenty lexikálního významu v rámci významu slovnědruhového (např. rozlišit zájm. nějaký od adjektiva nějaký, 1.6, nebo stč. subst. desět od číslovky desět, 2.41), syntaktického (viz 2.42) i slovotvorného (2.41).

Vycházet ze slovotvorného významu při výkladu významu lexikálního není bez problémů, jde‑li o starší fázi lexikálního vývoje, protože nemůžeme vždy snadno posoudit, zda byl v té době ještě živý vztah slovotvorné motivace. Pomůže nám přitom důsledné přihlížení k sémantické valenci zkoumané lexikální jednotky. Např. kdybychom vystihovali význam stč. slova oběd stejně znějícím ekvivalentem dnešním, zřekli bychom se možnosti rekonstruovat onu lexikální jednotku na základě jejího významu slovotvorného, tj. vystihnout sémantický rys daný funkcí předpony ob- (‚okolo, v kruhu‘); ale valence doložené v stč. dokladech prokazují, že zde byl onen sémantický rys závažnější než