tran[73]číslo strany rukopisuzitiva odsouvalo na periférii daného lexikálního subsystému (4.132/III–IV), došlo k několika závažným změnám: základní (centrální) funkci onoho starého intranzitiva začala plnit nová forma (přímo integrovaná k centrální jednotce posadí), totiž posadí se, ale staré intranzitivum sedne nezaniklo, nýbrž nabývalo speciálních významů neparadigmatických (netýkajících se polohy „vsedě“), a to (a) intelektuálně posunutých (např. smutek na mne sedl ‚smutek mě zachvátil‘), (b) stylisticky diferencovaných (hovor. kabát mu dobře sedne ‚padne‘) a (c) expresívních; posun periferních jednotek do oblasti expresív je již vlastně přechod do jiného lexikálního podsystému, podobně jako jejich přesun (d) mezi jména vlastní nebo (e) mezi termíny (srov. 1.423). – Takovéto využití periferních lexikálních jednotek k diferenciaci a obohacení slovní zásoby patří ovšem k obecným zákonitostem lexikálního vývoje[78]Srov. I. Němec, Česká slovesa změny vlastnosti typu blednouti/zblednouti, LF 80 (1957), s. 260 (o „obohacování slovní zásoby tím způsobem, že funkci starého slova přejímá slovo nového typu, ale staré slovo samo nezaniká, nýbrž nabývá nového významu speciálnějšího“). a zákonitý vztah mezi lexikální jednotkou přímo integrovanou k centru a diferenciačně integrovanou lexikální jednotkou periferní (typu later : latter, posadí se : sedne) je třeba brát v úvahu při rekonstrukci jednotek neúplně doloženého lexikálního (sub)systému (o tom níže, 6.124).

(4.15) Kvalita lexikálních jednotek podobně jako kvalita fonémů není ovšem dána pouze takovýmito paradigmatickými vztahy k jiným jednotkám téhož systému, ale i jejich vztahy syntagmatickými (srov. zvl. 1.6 a 2.42), tj. jejich vzájemnou spojitelností, valencí. Právě tak jako fonologie zkoumá, které fonémy mohou stát v promluvě v kontaktu a k jakým změnám přitom dochází, také lexikologie prohlubuje svou analýzu tím, že zkoumá syntagmatickou spojitelnost slov (v jejich jednotlivých významech) a zákonité důsledky této spojitelnosti. Podobně jako fonologie přitom vychází ze shodných distinktivních rysů spojitelných fonémů (srov. např. společný rys neznělosti ve skupině pk u slova sopka), také lexikologie zjišťuje shodné sémantické rysy spojitelných lexikálních jednotek (srov. společný rys ‚hudební nástroj‘ obou jednotek v syntagmatu hrát na housle, 1.6), a u lexikálních jednotek spojených takovým společným rysem („solidárních“) rozlišuje různé druhy sémantického vztahu (vztah afinity, selekce a implikace, viz E. COSERIU 1970, s. 55–56). Cenné podněty pro diachronní studium slovní zásoby zde přináší srovnávání takových faktů, jako je vysouvání hlásek z jistých hláskových skupin (např. stl > sl, stč. stlúp > slúp) a elipsa lexikálních jednotek v jistých slovních spojeních (bez významové změny celku): srov. stč. sníti s světa ‚zemřít‘ → sníti ‚zemřít‘ (král Filip s světa snide AlxV