struk[119]číslo strany rukopisut u ř e a jejím historickolexikologickém studiu. Tento nejnižší lexikální podsystém, tvořený lexikálními znakovými jednotkami, které mají svůj význam a svou formu, je vybudován na základě jejich společných klasifikačních rysů významových (sémantického jádra) i formálních (slovotvorného základu ‑zpósob- a paradigmatu dok. tvarů formy zpósobiti) a na základě různých klasifikačních rysů významových (diferenčních distinktivních komponentů) a různých klasifikačních rysů formálních (konstrukčních valencí a nedokonavých tvarů zpósobovati x pósobiti ). Na rozdíl od sloves typu občiniti (5.1) polysémní struktura sloves typu zpósobiti (5.2) není tedy pouze záležitostí jejich lexikálních významů, i když v slovnících se její jednotky zpracovávají v tzv. významových odstavcích (stejně jako jednotky nelišící se vůbec po stránce formální). Vývoj polysémní struktury se proto také neomezuje jen na pohyb sémantických komponentů (5.262), ale probíhá i po stránce formální – jako diferenciace konstrukčních valencí (viz např. vznik lexikální jednotky zpósobiti o kom / o čem, 5.263/15) a jako diferenciace tvaroslovného paradigmatu (viz např. rozlišení jednotek slovesa zpósobiti po stránce tvoření jeho tvarů nedokonavých, 5.264). Základní princip vycházet při analýze lexikálních jednotek z jejich stránky materiální, formální (3.1), tedy uplatňujeme při studiu polysémní struktury tak, že nejdříve zjišťujeme, které rozdíly co do konstrukčních valencí a po stránce tvaroslovného paradigmatu jsou spojeny s rozdíly lexikálně významovými, a pak teprve zjištěné významové rozdíly ověřujeme a upřesňujeme konfrontací s jednotkami sémanticky blízkých lexikálních podsystémů sousedních a nadřazených.[114]Srov. V. Blanár 1976, s. 109: „Pracovným východiskom, predovšetkým v historickej lexikológii, sú bezprostredne pozorovateľné syntagmatické vzťahy, na vyššej abstrakčnej rovine sa analyzujú paradigmatické vzťahy lexikálnej jednotky ako príslušného mikrosystému.“ Nepomíjíme tu nikdy rozbor slovotvorného typu (5.242).
Diferenciace polysémní struktury po stránce formální se ve vývoji neomezuje jen na rozlišování dílčích významů konstrukčními valencemi a různými tvary (kam patří mj. i formální rozrůznění tvaroslovného paradigmatu životného a neživotného, srov. typ kopáč, ‑e, ‑ovi… ‚člověk zaměstnaný kopáním‘ a kopáč, ‑e, ‑i… ‚nástroj k ručnímu kopání‘). Slovní zásoba se také obohacuje takovou formální diferenciací polysémní struktury, při níž se slovo rozdvojuje změnou své kořenné hlásky; jde o rozrůznění kvantitativní (baba–bába, kostka–kóstka > kůstka, město–miesto > místo) nebo kvalitativní (horký–hořký). Tento vývoj lze ovšem osvětlit obecným principem – řešením rozporu mezi formální shodou a významovou rozdílností uvnitř polysémní struktury (3.42), ale další podrobnosti a hlubší souvislosti takového vývoje zjistíme analýzou příslušného lexikálního podsystému nadřazeného, zvl. systému antonym (5.3).
