dnes, tj. že stč. slovo oběd sloužilo především k pojmenování jídla v kruhu, k označování společného pojedení (nikoli pojedení osamoceného jedince): toto substantivum se zde převážně spojuje se slovesem majícím kolektivní agens (by… s vámi byl seděl za tiemto obědem AsenF 262a; posadiec se za stuol jedie… dokonajíce oběd CestMil 83a apod.) nebo funguje v syntagmatech, jež ve vzájemném spojení vyjadřují kolektivní účast na označovaném ději (když přijdeš k mému obědu BawEzop 1572; pozval jeho tu k sobě k obědu RokLukA 302a apod.); tento sémantický rys kolektivního participantu označovaného děje je ovšem dominantní v stč. lexikální jednotce oběd ‚hostina, hodování‘ (učinil slavný oběd BiblOl Jdt 12, 10 cenam; manducatis… voběd za mrtvé učiněný VodňLact A8a apod.); srov. 4.111.

(4.2) Z uvedených důvodů (4.15) se tedy historická lexikologie zaměřuje na valenční rozdíly mezi starším a dnešním stavem zkoumaných lexikálních jednotek a vystříhá se tak anachronismů při interpretaci jejich slovotvorného významu v starších fázích vývoje. Např. valenční schopnost stč. substantiva obličěj být v biblických textech místním určením sloves pohybových (šli sú, radujíce sě, ot obličeje rady BiblOl A 5,41 a conspectu; postavím hřiechy tvé přěd tvým obličějem ŠtítBojVyš 5a contra faciem; z obličěje tvého súd tvój vynde ŽaltWittb 16,2 de vultu) odpovídá té skutečnosti, že stč. slovo obličěj nemělo ještě zcela zastřený původní slovotvorný význam „to, co je kolem líce“, tj. že mohlo spíše než dnes označovat části obličeje mimo tváře, zvl. oči a ústa; mohlo být proto spíše dosazováno do překladů za lat. conspectus a vultus. Potvrzuje to také synonymičnost tohoto stč. slova s verbálními substantivy obezřěnie a opatřenie (srov. přěd obličějem andělským vzchváli tě ŽaltWittb 137,1, pod. BiblPad a BiblPraž, a varianty v obezřěňú anjelóv ŽaltKlem‚v opatření BiblLit – za lat. in conspectu angelorum); srov. též případy, kde bychom dnes užili slova pohled (např. nejsem duostojen tvého obličejě MatHom 104 aspectu), a valenci ustáleného spojení obličějem v obličěj se slovesy vidění a mluvení (vidiemy nynie skrze zrcadlo v přeludě, ale tehdy obličejem v obličej EvOl 1 C 13,12 facie ad faciem; obličejem v uobličej mluvil jest k nám BiblCard Dt 5,4 facie ad faciem). Je tedy pochopitelné, že dokud ještě v stč. slově obličěj přežíval týž slovotvorný význam, jaký měla formace psl. místního typu obličie, tj. „to, co je kolem líce“, mohlo být toto stč. slovo snáze při překladech z latiny dosazováno do takovýchto kontextů, kde jde o uplatnění očí a úst. Teprve později, když byl tento slovotvorný význam zcela přehodnocen v dnešní význam „to, co je kolem líce, a líce také“ (obličej včetně tváří), ustoupil sémantický rys funkce očí a úst do pozadí a slovo obličěj se stalo těsnějším synonymem slova tvář; proto také v pozdějších stč. textech již není preferováno v naznačených kontextech a častěji je zde nahrazováno tímto synonymem (např. BiblPraž