Jak patrno, nové formy zde nenarušují starý princip symetrie – stejnoslabičnost antonym. – Zvětšování symetrie je ovšem obecnější rys vývoje antonymního systému; neomezuje se pouze na uvedené formální rozlišování polysémních jednotek v různých antonymních vztazích, ale uskutečňuje se především formálním sbližováním antonym po stránce tvaroslovné (5.31), slovotvorné (5.32) a hláskoslovné (5.33) a významovým sbližováním antonymních polysémních struktur (5.34).
(5.31) Podobně jako nové lexikální jednotky vznikají v polysémní struktuře omezením jejího paradigmatu na dílčí soubor tvarů (pluralia tantum, perfektiva tantum apod.), tak také vznikají přechodem jejího paradigmatu k jinému flektivnímu typu (vzoru). Např. v rámci č. polysémního slova líce přešla jednotka s významem ‚svrchní, vnější strana‘ k vzoru mužskému, tj. nabyla lexikální formy líc, ‑e m. Chceme‑li tento vývoj rekonstruovat, tj. osvětlit jej hlubšími systémovými souvislostmi, nesmíme pominout vztah antonymní. Výchozí rozbor polysémní struktury stč. slova líce (kontextový a tvaroslovný 5.28) nám totiž ukazuje, že sekundární jednotka s významem ‚svrchní, vnější strana‘ se ve své substantivní formě neutra nezřídka vyskytovala ve spojení s antonymem pl. maskulina ruby (srov. na ruby a ne na líce RešSir 144b). Frekvencí takového typického spojení byly tedy vytvořeny podmínky pro tvaroslovné sblížení obou antonym. Vyjadřuje‑li dnes čeština onen sekundární (perifernější!) význam ‚svrchní, vnější strana‘ novotvarem líc, právem jej vysvětlujeme jako maskulinum vzniklé ze starého neutra přikloněním k antonymu muž. rodu rub (tak již V. MACHEK 1968, s. 331). Když odhlédneme od společných rysů slovnědruhových, můžeme říci, že starý systém antonym se společnými klasifikačními rysy sémantickými („strana něčeho plochého“) se zde změnil v systém symetričtější – v systém jednotek se společnými rysy sémantickými i formálními (s příslušností k témuž tvaroslovnému typu).
(5.32) Podobně provedená analýza nám ukazuje, že v řadě případů dochází k záměně starého formantu novým, i když taková záměna nemá vhodných podmínek v nestabilním typu slova, ale v systémovém tlaku k formálnímu sblížení s antonymem. Např. v staré češtině se slovesa změny vlastnosti s jednoslabičným adjektivním základem typu zbleděti, ztvrděti, zžlutěti běžně měnila v typ II. třídy zblednúti, ztvrdnúti, zžlútnúti, kdežto víceslabičná této změně nepodlehla (srov. nč. zdřevěnět, zšedivět) – s výjimkou slovesa zbohatěti: to, ač bylo víceslabičné, změnilo se v zbohatnúti (nč. zbohatnout), protože takové slovotvorné sblížení s antonymem zchudnúti umožnilo vytvořit symetričtější systém antonym schudnúti–zbohatnúti; společným sémantickým rysům antonymních jednotek zde odpovídalo i více jejich společných rysů formálních.
