[30]číslo strany rukopisu(3.531) Vazbami se rozlišují tzv. významy podmíněné konstrukcí, tj. významy „neoddělitelné od přesně určených forem spojování slova s jinými slovy“,[51]Srov. V. V. Vinogradov, Osnovnyje tipy leks. značenij, české formulace podle L. Doležela (SaS 15, 1954, 183n.). srov. např. významy nč. slovesa hráti: 1. hráti si (s čím) ‚zaměstnávat se dětskou činností, hrou‘, 2. hráti co (šachy, karty) ‚bavit se nějakou vžitou společenskou hrou‘, 3. hráti co (kopanou, tenis) ‚provozovat něco jako sport‘, 4. hrát koho / co (Cyrana, Hamleta) ‚předvádět nějakou divadelní úlohu nebo hru‘, 5. hráti (co nač) (valčík na housle) ‚provozovat hudbu (na čem)‘, 6. hrát (varhany hrají) ‚ozývat se hudbou‘ aj. (celkem osm uvádí SSJČ). Srovnáme-li tyto významy slovesa hráti s jeho významy v staré češtině, pozorujeme řadu změn spojených se změnami vazeb: stará čeština na místě uvedených šesti diferencovaných lexikálně významových jednotek měla v podstatě jen tři – a) hráti (čím) ‚zaměstnávat se hravou zábavou (s něčím), pohrávat si (čím)‘ (např. děťátko kameníčkem hrá PasMuzA 340), b) hráti v co, nač ‚bavit se nějakou speciální společenskou hrou‘ (např. v šachy hráti DalC 34; v kostky HusPostH 145b; v karty ArchČ 5,487; na mieč ApolP 134b; na vardu PasMuzA 465) a c) hrát v co ‚provozovat hudbu na nějakém hudebním nástroji‘ (např. hrajiechu v húsle dřěvěné a v húsličky a v róty BiblOl 2. Rg 6,5); uvážíme-li přitom, že i význam (b) mohl být vyjadřován vazbou instrumentální jako (a) (srov. kostkami neb v kostky hráti ArchČ 3,113 cum taxillis ludere), rýsuje se nám již souvislost chudší diferenciace významové s bohatší synonymičností vazeb. Lze tedy říci, že rozrůznění významů zde postupovalo v jistém vztahu s významovou diferenciací (distribucí) vazeb.

Z této rostoucí diferenční (významotvorné) úlohy vazeb ovšem vyplývá důležitý závěr o možnosti uplatnění distributivní metody při rozhraničování lexikálních významů slova: distributivní metodu lze uplatnit v širším měřítku při lexikálně sémantickém rozboru soudobého jazyka než na materiále starších fází jazykového vývoje, kdy ještě rozdíl mezi významy nebyl spojen s tak vyhraněným rozdílem ve vazbách a konstrukcích. Při distributivní analýze lexikálních významů staršího jazyka narážíme častěji na potíže, s kterými musí počítat u distributivní metody i jazykověda synchronní: že totiž „tatáž distributivní formule obsahuje několik různých významů“ a „různé distributivní formule jsou realizacemi významů, které intuitivně ztotožňujeme“ (J. D. Apresjan, O ponjatijach i metodach strukturnoj leksikologii 152 – překl. I. N.), srov. významový rozdíl mezi shodnými vazbami

děťátko hrá kameníčkem (a) páni hráli kostkami (b)

N1n V N2i N1n V N2i

a významovou shodu mezi různými vazbami

páni hráli v šachy (b) páni hráli kostkami (b)

N1n V v N2a N1n V N2i

Tyto potíže distributivní metoda řeší rozšiřováním distributivních formulí o fakultativní kontextové pozice, jimiž má být vyloučena mnohoznačnost při zachování téhož lexikálního významu. Avšak při analýze starších fází jazyka (s neúplným materiálem) můžeme doložit jen ty pozice, které jsou náhodou doloženy. Tím je také aplikace distributivní metody v historické lexikologii v nevýhodě proti jejímu užití při synchronním studiu soudobého jazyka v jeho materiálové úplnosti. Proto je třeba zvláště v historické lexikologii opírat vymezení lexikálního významu daného slovesa nejen o rozdíly v jeho vazbách a kontextových pozicích, ale i o rozdíly v transformacích, do nichž mohou příslušné konstrukce vstupovat.