[42]číslo strany rukopisusovet [*sъvětъ], srov. [válčící dívky] tajně s Vlastú svět jmějiechu DalC 11), nebo dodatečnou formální diferenciací výrazů významově rozdílných (jako stč. hoŕký ‚hořký‘ i ‚horký‘, podrobněji 25.22). 5. Odstraňuje se vnitrosystémový rozpor mezi významovou shodou a formálním rozdílem u jednotek synonymních: také tento rozpor se řeší buď zánikem některého ze synonym (např. ze stč. synonym prokní – všeliký – každý zaniklo prvé vůbec, druhé aspoň v jazyce mluveném), nebo dodatečnou diferenciací významovou (např. v staré češtině bylo slovo hebký synonymem slova hbitý ve významu ‚pohyblivý, obratný‘, srov. Sap 7,22 [a]7,22] 7.22 mobilis = hebký BiblOl = ohbitý BiblLit = hýbavý BiblPad = hbitý BiblPraž, kdežto v dnešní češtině již má význam posunutý ‚měkký, jemný‘; k stylistické diferenciaci synonym viz např. rozdíl mezi stč. synonymy vražedlník – mordéř a nč. synonymy vrah – mordýř, o tom níže 26.211). 6. Odstraňuje se vnitrosystémový rozpor mezi jednotou významu a nejednotou (složeností) formy: u víceslovných lexémů je řešením univerbizace, jak již o tom byla řeč (5.32). 7. Odstraňuje se vnitrosystémový rozpor mezi jednoduchým distinktivním znakem významovým a složitým distinktivním znakem formálním u závažných opozicí (a tedy i rušivý formální rozdíl v systému korelací, v paradigmatu): řešením je zjednodušení formálního distinktivního znaku, tj. formální přebudování korelace (např. stč. symetrická korelace tranzitivnosti / intranzitivnosti uvařiti : uvřieti s několika formálními distinkcemi se změnila v asymetrickou korelaci uvařiti : uvařiti se s jedním distinktivním znakem se, tj. stč. intranzitivum uvřieti zaniklo a bylo nahrazeno reflexívní formou tranzitiva uvařiti se; o tom podrobněji 10.32); srov. 7.12 (o inovacích ve smyslu funkční ekonomie viz E. Coseriu 192). Ovšem u nezávažných (úpadkových) opozicí vede takový rozpor k jejich rozpadu, zániku (viz např. rozpad korelace ingresívnosti / durativnosti stč. typu -tknúti : tčieti 10.11, jieti : jmieti 10.2).

(7.2) Specifické zákonitosti ve vývoji českého jazyka vidíme v budování jeho systémových opozicí, které se samy o sobě sice mohou vyskytovat i v jiných jazycích (příbuzných), ale v celku tvoří podstatu systému specifickou právě pro tento jazyk. Jde tedy především o zákonitosti ve vývoji konkrétního systému korelací hláskoslovných a korelací gramatických. O oprávněnosti pojmu takových specifických vývojových zákonitostí se sice někdy pochybuje s poukazem na to, že se jimi nerozumí vlastně nic jiného než konkrétní jazykové procesy a jejich řady, které lze vysvětlit jako „průsečík“ působnosti mnoha zákonů obecných,[66]Srov. P. Novák a P. Sgall, K otázce jazykového vývoje, Slavica Pragensia 4 (1962) 27. — Zákon jako „konstatování toho, co se uskutečnilo“ (tj. jako fakt historického popisu, a nikoli reálné historie samé) pojímá E. Coseriu, op. cit. 202. avšak rozumíme jimi něco více: podobně jako obecná vývojová zákonitost (např. odstraňování vnitrosystémových rozporů mezi významem a formou) se projevuje jistými různými konkrétními procesy (srov. 7.14–7.17), tak také specifická vývojová zákonitost daného jazyka je „společným jmenovatelem“ specifické řady různých konkrétních procesů v něm probíhajících; ty lze ovšem vysvětlovat jako „průsečíky“ působnosti zákonitostí obecných, ale to nic nemění na faktu, že právě ona kombinace obecných zákonitostí, jejichž působnosti se v daném „průsečíku“ protínají, je pro daný jazyk specifická. Považujeme za účelné zjišťovat takové „společné jmenovatele“ různých