[31]číslo strany rukopisu(3.532) Objektivní (protože strukturní) rozdíl mezi lexikálními významy téhož slovesa v téže konstrukci je dán tím, že některá jeho užití v takové konstrukci připouštějí jistou transformaci a jiná nikoli. Tak např. významový rozdíl mezi instrumentálními stč. vazbami jhráti kameníčkem ‚pohrávat si kamínkem‘ a jhráti kostkami ‚hrát (v) kostky‘ má své strukturní zdůvodnění mj. v tom, že konstrukce označující speciální společenské hry (jhráti kostkami, jhráti v šachy, jhráti na mieč) mohou býti transformovány na příslušné jméno činnosti s denominativním adjektivem určujícím (jhra kostečná, jhra šachovnie, jhra miečová ap.), kdežto u konstrukcí označujících pohrávání náhodným předmětem nejsou takové transformace možné (neexistovala jhra *kameníčková, neboť stč. substantivum jhra označovalo pouze hru nebo zábavu společenskou, zápasení nebo žertování někoho s někým, nikoli individuální dětské pohrávání s něčím).

Transformační metoda nám takto pomáhá nejen rozlišovat lexikální významy soudobých i staročeských slov, ale také řešit spornou otázku samostatnosti lexikální jednotky v starší fázi lexikálního vývoje, kde nemáme úplný materiál. Tak např. u slovesa bíti se ‚bít se, zápasit, bojovat‘ můžeme být na pochybách, zda takový výraz v staré češtině (na nižším stadiu syntetizujícího vývoje) nebyl ještě spojením dvou lexikálních jednotek – slovesa a reflexívního objektu s významem recipročním; avšak existence jistých konstrukcí nás poučuje, že jsou zde možné takové transformace, které svědčí o lexikální jednotě: stč. bíti sě ‚bít se, bojovat‘ převedením do záporné konstrukce nemění element sě v genitivní sebe (srov. tu sě nic nebivše [s nepřítelem] PasMuzA 282b)[52]Srov. B. Havránek, Genera verbi I, § 119. Toto kritérium je však oslabeno tím, že ani čistě objektové sě se někdy po záporu nemění v sebe. a může býti v témž významu převedeno na konstrukci singulární, která nemá protějšek nereflexívní (srov. bil sem sě o to město MamUKA 20a dimicavi), takže jde zjevně o lexikální jednotku – reflexívní sloveso, kde reflexívní sě má už jen povahu částice (srov. intranzitivní synonyma vřieti a vařiti sě). — Jiný příklad: V kontextech typu nasaditi slepicu na vajcě nemá sloveso týž význam lexikální jako ve spojení nasaditi ryb(y) do rybníka (přes společné významové složky umístit / užitkového živočicha / někam / aby přinesl užitek); v prvém případě je totiž možná transformace intranzitivní (slepicě násedí na vajciech), kdežto v druhém nikoli. Tento rozdíl v podstatě přetrvává do nové češtiny (říkáme ovšem slepice sedí na vejcích). Uvádí-li SSJČ (2,91) oba případy v jednom významovém odstavci, abstrahuje zde nejen od tohoto rozdílu v rovině vztahů paradigmatických (3.4), ale i od rozdílu v rovině vztahů syntagmatických (nasadit slepici [nosnici] × nasadit ryby, vejce [násadu], viz 3.533).

(3.533) Rozdíly mezi významy téhož slovesa se konečně objektivně projevují také různými významovými okruhy slov, která se s ním slučují. Tak např. sloveso vcházeti ve spojení s podmětem životným a konkrétním místním určením (táta vchází do dveří Erben) má význam ‚chůzí se někam dostávat, někam vstupovat‘, ve spojení s podmětem neživotným a konkrétním místním určením (slunce okénkem vcházelo dovnitř V. Mrštík) má význam ‚někam vnikat‘, kdežto ve spojení s určením abstraktním (s určením stavu, vztahu…) vyjadřuje význam ‚vstupovat v nějaký vztah, poměr, stav, v nějakou činnost apod.‘ (vcházet do stavu manželského, vcházet ve zvyky, do dějin apod.). Je pochopitelné, že zužováním nebo rozšiřováním takových valenčních okruhů se pak mění lexikální význam daného slovesa. Vhodný příklad nám poskytuje sloveso prolíti, jehož významovou strukturu v staré češtině můžeme na základě valence (spojitelnosti se slovy jistých okruhů) vystihnout takto: u stč. slovesa proliti je 1. význam vázán na objekt věcný tekutý a na děj zaměřený jistým směrem – ‚vylít, rozlít