[33]číslo strany rukopisuto platí o celém rozsahu slovní zásoby, ale v dílčích oblastech, kde nám starý jazykový materiál poskytuje dostatečné množství synonym (a lexikálních variant), ukazuje se dosti jasně, že mezi synonymními jednotkami se stejnou významovou složkou pojmovou (nocionální) je významový rozdíl po stránce formální (3.3), paradigmatické (3.4) a syntagmatické (3.5) provázen jistým rozdílem expresívním nebo stylistickým. Zde ovšem vystupuje se vší naléhavostí nutnost podrobně studovat synonyma a lexikální varianty a opírat se přitom o spolehlivá kritéria jejich stylistického zařazení (3.61) a expresívního zabarvení (3.62).

(3.61) Kritéria stylistického zařazení lexikální jednotky, tj. kritéria její příslušnosti k té které slohové vrstvě, vidíme v hlavních slohotvorných činitelích, jimiž je určován sloh jazykového projevu:[54]Srov. B. Havránek a A. Jedlička, Čes. mluvnice, 423n. především jde o charakter literárního projevu, pro nějž je dané synonymum příznačné, a o typ autora, který daného synonyma užívá. Tak např. stylistické zařazení stč. pojmenování okršl zemský (okršl země) ‚orbis terrae‘ charakterizuje ta skutečnost, že takové pojmenování je doloženo pouze v textech biblických, zatímco jeho synonyma svět a okršlek zemský jsou doložena i v textech jiného charakteru. Podobně nebudeme považovat za slohově neutrální stč. obrat pasovati truhly ‚vloupat se do truhel‘, když je doložen vesměs v zápisech výpovědí vyslýchaných zlodějů (v Popravčí knize pánů z Rožmberka: např. také pravil, že tesákem a železem vylamovali truhly…; vyznal, že Suchomele řekl: hodny jsú ty truhly pasovati PoprRožmb 40a). Ovšem stylistické zařazení lexikálních jednotek nenaznačují s dostatečnou diagnostickou silou jen takovéto vyhraněné okruhy jazykových projevů (textů), tíhnoucí k jisté stylové vrstvě jazyka nebo soustřeďující slova jistého funkčně omezeného souboru; obdobnou úlohu zde mívá i vyhraněný typ autorů. Tak např. užívají-li jistého synonyma pouze autoři, kteří vědomě obohacují a propracovávají literární jazyk (jako Štítný a Hus), a užívají-li ho ve speciálních kontextech, lze již pro starou češtinu taková slova vyznačit přinejmenším za nehovorová, literární; srov. synonymum slepiti k slovesu oslepovati v přeneseném významu, doložené jen ve spisech Štítného, Husa, Chelčického a Tovačovského z Cimburka, např.: to j’ ten lestný diábel, ješto slepí lidi a táhne v milost tohoto světa ŠtítSvátA 85a; (lásku) bludové neslepí, neb se raduje pravdě HusProv 19(C2a); (ďábel) slúhy své šeredí, … ve zlé vede, slepí na duši a mrtví ChelčPost 228b. Z tohoto příkladu též vysvítá, že příslušnost daného slova k slohové vrstvě knižní (literární) může být dána i činiteli jazykovými; v našem případě je to přenesené užití slova tvořeného méně obvyklým způsobem, totiž přímo z kmene adjektivního bez předpony (slepiti místo běžného oslepovati, srov. nažiti místo běžného obnažovati), což je typické pro jazykové novotvoření (srov. 30.32A3).

(3.62) Kritéria expresívního zařazení lexikální jednotky (které je dáno především činiteli psychickými, viz níže 24.2) shledáváme v jistých kombinacích jejího vztahu k označované skutečnosti (3.1–3.2), jejího formálního ztvárnění (3.3), jejího významotvorného vztahu k jednotkám souznačným (3.42) a její kontextové spojitelnosti (3.5). Stručně řečeno, expresívní zabarvení (expresívní příznak) dané lexikální jednotky považujeme za prokázané tehdy, vyskytuje-li se tato jednotka pouze v citově