[34]číslo strany rukopisuhodnotícím nebo aktualizačním kontextu (a) a zároveň se vyznačuje aspoň jednou z dalších vlastností: buď zvláštním hláskovým skladem (b) nebo intenzifikací obsahu (zmnožením významových znaků) svého synonyma (c) nebo konkretizací označované představy (d).[55] V podstatě zde vycházíme z výkladů o expresivitě inherentní (b) a adherentní (c, d), viz J. Zima, Expresivita slova, 12–83. Takové pojetí nám již umožňuje postřehnout i vývojové rozdíly v expresívním zabarvení slov. Tak např. dnešní sloveso řváti jako predikát člověka je výrazem expresívním, neboť označuje napořád křičení takové intenzity, která činí tento děj i jeho původce odpuzujícím: sloveso řváti nejen intenzifikuje obsah svých synonym křičet, volat (c), ale i vyskytuje se převážně v záporně hodnotících kontextech (a), srov. např. nemáš nic jiného na starosti, než sklenice třískat, křičet a řvát (V. Mrštík / PS). Proti tomu stč. řváti nebylo ještě do té míry expresívní, neboť vystupovalo i v kontextech citově nesnižujících natolik děj a jeho nositele, srov. např. Husův výrok tu matka pána Ježíše… řvala jest z přielišné žalosti (HusSvát 176); jde tu pouze o intenzifikaci (c), nikoli však o záporné citové hodnocení (a), a takové nehanlivé užití dnešního slovesa řváti u osobního subjektu se dnes v podstatě omezuje na spojení řvát bolestí, rozhodně by již nebylo možné v onom kontextu z citovaného výroku Husova. Sama intenzifikace obsahu příslušného synonyma (křičeti) tedy nestačí, aby dané slovo (řváti) bylo označeno za expresívní, emocionální. Právě tak nestačí ani zvláštní hláskový sklad sám o sobě (např. chechtot nehodnotíme jako expresívum), ani sama konkretizace označované představy (d), s jakou se setkáváme u metafor (např. vyjádření významu ‚citově chladný, lhostejný‘ adjektivem ledový se rovněž nepovažuje za expresívní). Teprve vázanost takových lexikálně významových jednotek na citově příznakový kontext (a) činí z nich výrazy skutečně expresívní. Ta také umožňuje objektivně stanovit jejich expresivitu, jde-li o slovní zásobu starších fází jazykového vývoje. Tak např. srovnáme-li stč. synonyma hody a frynorty, která ještě J. Gebauer uvádí jako slova souznačná bez zvláštního významového rozlišení,[56]Slovník stč. I, 389. zjistíme, že výraz frynorty má vlastnosti podmiňující charakter expresíva: (a) je napořád dokládán v kontextech se záporným citovým hodnocením (typu již frynorty, již hry, již jiné nešlechetnosti Husův list z r. 1413) a (b) jeho zvláštní hláskový sklad (s neprovedeným přesmykem skupiny TorT!) jej přiřazuje k jiným slovům německého původu, jež byla v staré češtině běžným prostředkem vyjadřování negativně hodnocených jevů (srov. fortel ‚úskok‘, mord, nolhart ‚pokrytec‘, pankhart apod.). Těmito prvky expresivity (ab) se tedy slovo frynorty nápadně liší od svého citově neutrálního synonyma hody. (Podobné příklady bychom mohli uvésti i na stč. slova s kombinací expresívních prvků ac a ad, viz výše).[57]Srov. příklady v novém Staročeském slovníku, seš. 1 (1968), odd. Principy Staročeského slovníku, § 4.62.

(4) Z dosud uvedených příkladů je patrno, že na základě analýzy kontextu lze osvětlit slovo, význam a jejich změny po mnoha stránkách, nikoli však po všech. Osvětlující indicie kontextu je zde třeba doplnit poznatky, které vyplynou z pečlivého studia vztahu lexikální jednotky k mimojazykové skutečnosti (zvláště k reáliím), k soustavě pojmů (zvláště u termínů) a k soustavě ostatních jednotek jazykového systému po stránce