[150]číslo strany rukopisujejí zdokonalení v prostředek dorozumění a sjednocení celé národní společnosti se zasloužil svým dílem především mistr Jan Hus. Jak ukázal B. Havránek,[302]Tamtéž, 52. takto zdokonalit spisovnou češtinu po stránce lexikální pomohl Hus tím, že slovní zásobu modernizoval (nahrazoval zastaralá slova a vazby výrazy novějšími, např. ostati koho → opustiti koho, doňadž ne → až, kletva → kletba), počešťoval dosavadní terminologii (např. místo slova monstrancí zaváděl ukázka, místo kapitola — hlavizna, místo littera – čtidlo), vymycoval zbytečná slova německá z běžné slovní zásoby (srov. jeho známý odsuzující výrok též nynie hodni by byli mrskánie Pražené i jiní Čechové, jenž mluvie odpoly česky a odpoly německy řiekajíc: … hantuch za ubrusec, šorc za zástěrku, knedlík za šišku, renlík za trérožku, … marštale za konnici, mazhaus za svrchní sien, trepky za chódy, mantlík za pláštěk, hauzknecht za domovní pacholek, forman za vozataj HusVýklB 58a) a demokratizoval spisovný jazyk užíváním lidových slov a lidové frazeologie; tak po prvé u Husa jsou doloženy lidové frazeologismy jako až had na ledu sě shřěje (HusVýklB 45b), kdy sem s tebú husi pásl (HusBetl 3,111), vyléti duši z sebe jako sysla z dúpě (HusBetl 2,7), v něčí škorně se obúvati ‚napodobovati někoho‘ (HusSvatokup 19) aj.[303] Viz B. Havránek, Vývoj spis. jazyka čes., 37. Demokratizaci spisovného jazyka lze také spatřovat v tom, že Hus speciálnější názvy (termíny) cizí uvádí spolu s jejich českými překlady nebo výklady, srov. jazyk jest rafije neb péro ducha svatého HusVýklB 104a; v ambitě, to jest v okolku tamtéž 89a; planety, jenž slovú bludné hvězdy tamtéž 33b. Je pochopitelné, že takováto Husova péče o zdokonalení spisovné češtiny se projevila jako obohacení české spisovné slovní zásoby, neboť jeho zásluhou byly do ní uvedeny celé řady nových pojmenování. Otázka je, která z nich Hus vytvořil sám, která pojmenování jsou vlastně jeho neologismy. V oblasti jmen patří k Husovým neologismům především odvozeniny tvořené příponami -ník (např. blekotník, chlubník, potomník), -č (např. dokonavač, domněvač), -ák (např. lapák ‚raptor‘) a kompozita (samohlas, spoluhlas, křivověřec, svatokupec, snad také hnojikid, hodoválek ‚kdo chodí po hodech‘ aj.)[304] Viz E. Michálek, O frazeol. složce v Husově slovní zásobě, 192–197. a také pojmenování víceslovná (nová mšě ‚primice, první mše novosvěcencova‘, podací pán ‚patronátní pán‘, obecné kázanie ‚homilie‘ aj.).[305]Srov. B. Havránek, Český jazyk Husův, SaS 27 (1966) 8n. V oblasti slovesa se pokusíme aspoň rozborem sloves bezpředponových (A) dojít k určitější představě o tom, v jakých směrech mistr Jan Hus obohatil slovní zásobu literární češtiny své doby (B).[306]Srov. E. Michálek, O frazeol. složce v Husově slovní zásobě, 194–195.

(A) Mezi Husovými slovesy bezpředponovými nacházíme řadu takových, která nemáme ještě v starších památkách doložena. Lze je rozdělit do několika kmenoslovných kategorií (17):

(A1) Slovesa intranzitivní na -iti odvozená od substantiv, vyjadřující význam ‚zabývat se něčí činností‘: biskupiti ‚vykonávat úřad biskupa‘ (HusSvatokup 58) a papežiti ‚vykonávat úřad papeže‘ (HusPostH 15b). Tato slovesa právem považujeme za charakteristická slova Husova jazyka, neboť jsou doložena pouze v jeho spisech (biskupiti dokonce v různých významech, srov. HusSvatokup 59) a patří ke kmenoslovnému typu rytieřiti, kterému Hus dává zřejmě přednost před synonymním typem rytěřovati (srov. např. překlady lat. militans deo 2. Tim 2,4: rytieří bohu HusPostH 140a a bohu rytěřuje BiblOl, BiblLit, BiblMlyn, BiblPraž aj.).