[148]číslo strany rukopisuJak ukazují jazykové památky, pohřbívání v rakvích se u nás vžívá v širším měřítku až v době střední, zvláště v 17. století. Ještě z 16. století máme závažný dokument o tom, že i pohřby zemřelých morem byly tehdy vypravovány bez rakví, s nebožtíky na márách pod černou přikrývkou.[294] Viz L. Niederle, Život starých Slovanů I/1, 353; V. Hrubý, Staré Město, velkomoravské pohřebiště „Na valách“, Praha 1955, 65 a 68; autorovi děkuji za informaci, že hroby s rakvemi, soustředěné kolem kostela (kde jsou pochováváni příslušníci „panské“ vrstvy), tvoří jen malou část ve srovnání s ostatními hroby bez rakví. Srov. též J. Borkovský, Levý Hradec. Nejstarší sídlo Přemyslovců, Praha 1965, 58: „… zbytky dřevěných rakví byly zjištěny jen v nepatrném počtu.“ Z téhož století sice již pochází nejstarší doklad slova rakev, ale označuje se tak ještě sotva obyčejná dřevěná rakev: Sarcofagus … vytesaný hrob z skály neb rakev VodňLact S8c (1511). Teprve v díle J. A. Komenského je dobře doložena rakev v dnešním smyslu, viz např. zabednili rakev, aby umrlčí puch povětří nenakazil ComJan 959 (JungmSlov 3,788). Komenský již také potvrzuje obecné rozšíření tohoto způsobu pohřbívání: „My zavíráme své mrtvé do rakve (truhly), klademe na máry a dáváme vynésti s pohřebním průvodem na hřbitov…“.[295] Viz Č. Zíbrt, Pohřeb za hrůzy morové rány v Praze r. 1582, Český lid 18 (1909) 248.

Z tohoto vývoje již vidíme, jak se jazyk vyrovnává s novou skutečností: s šířením nové skutečnosti nastupuje její speciální pojmenování (rakev) na místo několika pojmenování nespeciálních (hrob, truhla, koryto, korba), jimiž si jazyk tápavě vypomáhal v době, kdy nová skutečnost ještě nebyla celospolečenskou záležitostí. (K tvoření slova rakev ze staršího rakvice viz 20.22.)[296]J. A. Komenský, Orbis pictus – svět v obrazech, vyd. J. Hendrich, přeložil J. Chmela, upravil F. Oberpfalcer, Praha 1941, 213.

(30.3) Mimo pojmenování nových skutečností pomocí cizích lexikálních prvků (30.1) a spontánně vzniklými slovy domácími (30.2) obohacuje se slovní zásoba jazyka také tím, že nová pojmenování do jazyka uvědoměle zavádějí jednotlivci, zvláště znalci jazyka a spisovatelé. Takové uvědomělé zavádění nových slov do češtiny je příznačné zejména pro období literárního a kulturního obrození českého (které se vyznačuje zvláštními podmínkami a zákonitostmi jazykového vývoje), ale patří také ke kulturnímu přínosu individuální činnosti našich vynikajících postav doby staročeské a předobrozenecké. Pro ilustraci pojednáme tedy aspoň o zavádění nových slov do češtiny v době obrozenecké (30.31) a o lexikálním obohacení spisovné češtiny zásluhou mistra Jana Husa (30.32).

(30.31) V období českého národního obrození se potřeba nových slov nejnaléhavěji pociťovala při překládání světové literatury a při tvoření české vědecké terminologie. Zásluhou básnických překladů té doby byla tak zavedena do češtiny např. Puchmajerova slova přejatá z polštiny, jako půvab, rozlehlý, tklivý, výraz, vzor, kmenoslovný kalk J. Nejedlého obrazotvorný (za něm. bilderschaffend), a zvláště slova z překladů Jos. Jungmanna, jako předmět (Gegenstand, objekt), obřad (ritus, ceremonie), obraznost (fantazie), obvod (periférie), přelud (fantóm), dále příroda, vzduch, běloch, divoch, umístiti, vějíř aj.; podobně lze V. Hankovi připsat zavedení slov ajta, bodrý, brvy, četný aj., P. J. Šafaříkovi např. slovo brzda a L. Čelakovskému zásluhu na přejetí slov bohatýr, dolina, šiřina aj. z ruštiny.[297] Podrobněji viz I. Němec, Pohřbívání v rakvích u starých Čechů, LF 87 (1964) 67–75. Tvoření české vědecké terminologie té doby výstižně charakterizuje B. Havránek (Vývoj, 87): „Vznikala především za spolupráce Jungmanna, který sám utvořil názvy literární a Preslovi a Vojt. Sedláčkovi pomáhal v názvech přírodovědeckých a matematických, Markovi v logických; názvy filosofické a este[149]číslo strany rukopisutické