[154]číslo strany rukopisupráva zaniklo i označení pálený o odsouzenci, který přežil mučení ohněm a nesl pak jeho stopy na svém těle, ale toto slovo žije nadále v posunutém významu ‚vychytralý, prohnaný‘ (tj. jako typický atribut lotrů, viz 31.23). Zánik označované skutečnosti se tedy v jazyce projevuje také tím, že příslušné slovo v jistém slovním spojení nebo v jistém nepůvodním významu pozbývá své sémantické motivace. Vznikají tím výrazy motivačně neprůhledné. Takový zánik sémantické motivace slova (průhlednosti sousloví) podmíněný zánikem označované skutečnosti můžeme doložit řadou postupů rozlišených podle věcných okruhů: půjde nám o naznačené lexikální důsledky zániku starobylých pomůcek (31.21), zbraní (31.22), právních praktik (31.23) a zvyklostí (31.24).
(31.21) Ztráta sémantické motivace (průhlednosti) v důsledku zániku starých pomůcek postihla i takové výrazy, které měly v jazyce značné rozšíření (úměrné rozšířenosti příslušné pomůcky). Vzhledem k tomu zde ztráta motivace nevedla k zániku slova nebo slovního spojení, i když jejím důsledkem bylo nepochopitelné rozpětí mezi přežívajícím lexikálním významem výrazu a jeho významem strukturním (3.32). Klasický příklad nám tu poskytuje spojení slov dovolená vypršela, jež platí i o dovolené, při níž pražilo slunce na nebi bez mráčku. Říkáme dokonce lhůta vypršela, hodina vypršela, ačkoli tu nemůže být o pršení (o dešti) ani řeči: je zde rozpor mezi představou deště spojenou se slovesem vypršeti a jím označovanou skutečností – uplynutím jistého časového úseku. Tento rozpor neušel pozornosti spisovatele A. Hoffmeistra, jak vidíme ze slovní hříčky, kterou čteme v jeho knížce Vyhlídka z pyramid (1957, s. 119): „V Egyptě, kde vůbec neprší – anebo dvakrát za rok, jen tak aby se neřeklo – nemůže žádná lhůta vypršet.“ Proč zde tedy uplynutí časového úseku (lhůty, dovolené, hodiny apod.) označujeme slovesem vypršeti? Uspokojivou odpověď najdeme pouze v minulosti tohoto slova. V staré češtině totiž sloveso vypršeti znamenalo běžně ‚vypadat, vysypat se‘, jak svědčí např. staré přísloví na řešetě zóstávají toliko otruby, ale múka vyprší FlajšhPřísl 2,830 nebo Husův citát když (mezi žernovy ve mlýně) zrno vyprší, tehdy sě bez užitka jeden žernov o druhý kazí HusVýklM 306a; sloveso vypršeti tedy mohlo původně označovat vysypání čehokoli sypkého – mouky, zrní i písku v přesýpacích hodinách: naše úsloví hodina vypršela, lhůta vypršela původně vyjadřovala tu skutečnost, že se z horní poloviny přesýpacích hodin vysypala dávka písku vymezující svým padáním příslušný časový úsek. Tato konkrétní představa vysypání písku byla později zastřena a zůstalo jen pojetí abstraktnější ‚hodina uplynula, daná lhůta se dovršila, skončila‘. Zastření onoho původního významu v úslovích hodina vypršela, lhůta vypršela souviselo nepochybně s tím, že přesýpací hodiny přestaly být běžným měřidlem času. Zbyla po nich památka v známé kuchyňské pomůcce k měření varu vajec, známe je rovněž z alegorických vyobrazení smrti, kde symbolizují časové omezení života (jako atribut kostlivce), ale nejvýmluvněji o nich svědčí naše jazyková minulost. Měření časových lhůt přesýpacími hodinami bylo u nás natolik běžné, že si v starší češtině vynutilo vznik speciálních termínů hodina sutá (tj. „nasypaná“) a hodina obrácená pro označení hodinové lhůty, která se právě započala měřit nastavením přesýpacích hodin do polohy s pískem nahoře; dokládá to např. usnesení pražských staroměstských podnikatelů z r. 1495, které žádá, když se řemeslo a obchod sladovnický sejde s polovicí starších, aby byla hodina sutá postavena před staršími