její zdokonalení v prostředek dorozumění a sjednocení celé národní společnosti se zasloužil svým dílem především mistr Jan Hus. Jak ukázal B. Havránek, takto zdokonalit spisovnou češtinu po stránce lexikální pomohl Hus tím, že slovní zásobu modernizoval (nahrazoval zastaralá slova a vazby výrazy novějšími, např. ostati koho → opustiti koho, doňadž ne → až, kletva → kletba), počešťoval dosavadní terminologii (např. místo slova monstrancí zaváděl ukázka, místo kapitola — hlavizna, místo littera – čtidlo), vymycoval zbytečná slova německá z běžné slovní zásoby (srov. jeho známý odsuzující výrok též nynie hodni by byli mrskánie Pražené i jiní Čechové, jenž mluvie odpoly česky a odpoly německy řiekajíc: … hantuch za ubrusec, šorc za zástěrku, knedlík za šišku, renlík za trérožku, … marštale za konnici, mazhaus za svrchní sien, trepky za chódy, mantlík za pláštěk, hauzknecht za domovní pacholek, forman za vozataj HusVýklB 58a) a demokratizoval spisovný jazyk užíváním lidových slov a lidové frazeologie; tak po prvé u Husa jsou doloženy lidové frazeologismy jako až had na ledu sě shřěje (HusVýklB 45b), kdy sem s tebú husi pásl (HusBetl 3,111), vyléti duši z sebe jako sysla z dúpě (HusBetl 2,7), v něčí škorně se obúvati ‚napodobovati někoho‘ (HusSvatokup 19) aj. Demokratizaci spisovného jazyka lze také spatřovat v tom, že Hus speciálnější názvy (termíny) cizí uvádí spolu s jejich českými překlady nebo výklady, srov. jazyk jest rafije neb péro ducha svatého HusVýklB 104a; v ambitě, to jest v okolku tamtéž 89a; planety, jenž slovú bludné hvězdy tamtéž 33b. Je pochopitelné, že takováto Husova péče o zdokonalení spisovné češtiny se projevila jako obohacení české spisovné slovní zásoby, neboť jeho zásluhou byly do ní uvedeny celé řady nových pojmenování. Otázka je, která z nich Hus vytvořil sám, která pojmenování jsou vlastně jeho neologismy. V oblasti jmen patří k Husovým neologismům především odvozeniny tvořené příponami -ník (např. blekotník, chlubník, potomník), -č (např. dokonavač, domněvač), -ák (např. lapák ‚raptor‘) a kompozita (samohlas, spoluhlas, křivověřec, svatokupec, snad také hnojikid, hodoválek ‚kdo chodí po hodech‘ aj.) a také pojmenování víceslovná (nová mšě ‚primice, první mše novosvěcencova‘, podací pán ‚patronátní pán‘, obecné kázanie ‚homilie‘ aj.). V oblasti slovesa se pokusíme aspoň rozborem sloves bezpředponových (A) dojít k určitější představě o tom, v jakých směrech mistr Jan Hus obohatil slovní zásobu literární češtiny své doby (B).
(A) Mezi Husovými slovesy bezpředponovými nacházíme řadu takových, která nemáme ještě v starších památkách doložena. Lze je rozdělit do několika kmenoslovných kategorií (17):
(A1) Slovesa intranzitivní na -iti odvozená od substantiv, vyjadřující význam ‚zabývat se něčí činností‘: biskupiti ‚vykonávat úřad biskupa‘ (HusSvatokup 58) a papežiti ‚vykonávat úřad papeže‘ (HusPostH 15b). Tato slovesa právem považujeme za charakteristická slova Husova jazyka, neboť jsou doložena pouze v jeho spisech (biskupiti dokonce v různých významech, srov. HusSvatokup 59) a patří ke kmenoslovnému typu rytieřiti, kterému Hus dává zřejmě přednost před synonymním typem rytěřovati (srov. např. překlady lat. militans deo 2. Tim 2,4: rytieří bohu HusPostH 140a a bohu rytěřuje BiblOl, BiblLit, BiblMlyn, BiblPraž aj.).
