[147]číslo strany rukopisuzejména postupy zpětné (desufixace, deprefixace, deadverbializace, univerbizace elipsou vazby, dereflexivace, demetaforizace, viz 20 a 27.14), mají spíše těžiště v procesech vyvolaných konkrétní historickou situací (souhrou činitelů mimojazykových, jazykových i psychických) než v procesech onomaziologických, jejichž vyhraněným výrazem je uvědomělé tvoření odborné terminologie. Dříve než onomu uvědomělému zavádění nových slov věnujeme pozornost (v následující kapitole, 30.3), uveďme zde aspoň jeden podrobnější příklad na spontánní, neaktivní postup vytváření nového domácího slova pro označení nově vzniklé skutečnosti: vývoj českých pojmenování rakve.

Přenosné rakve sbité ze dřev jsou dobře archeologicky doloženy zhruba na celém slovanském území,[291] Viz M. Helcl, K tvoření slov skládáním, sb. O vědeckém poznání soudobých jazyků, Praha 1958, 170–173. ale předpoklad jejich praslovanské starobylosti, založený na rekonstrukci společného prasl. názvu *orka / *orky (z lat. arca), je pochybený: na slovanském Východě sice máme staré zprávy o masovém rozšíření pohřbů v rakvích (např. staroruský letopis lavrenťjevský se k r. 1092 zmiňuje o prodeji 7000 rakví v souvislosti s úmrtím množství lidí), ale zde se rakev označuje jménem korsta, příbuzným se slovem koryto (korytu se ovšem podobají rakve z vydlabaného kmene stromu, archeologicky dříve doložené než rakve sbité z prken);[292] Viz L. Niederle, Život starých Slovanů I/1, Praha 1911, 339n. kromě toho pojmenování rakve z kořene *ork- nemá polština ani lužičtina a neznala ho ani stará čeština. To tedy naznačuje, že užívání rakví se šíří u Slovanů později, až v době popraslovanské.

Závažné svědectví o pozdním rozšíření rakví u nás podávají stč. jazykové památky, jež nemají pro rakev zvláštního pojmenování a cizí názvy rakví a sarkofágů překládají významově širším slovem hrob (např. GestaB 7a) nebo jmény tvarově podobných předmětů běžné potřeby truhla, koryto, korba (PasMuzA 400b, LegAnežCh 5b, HusVýkladM 289b aj.): řada dokladů zde svědčí o tom, že většina stč. obyvatelstva – i s vrstvami zámožnými – byla pochovávána přímo z már do země bez rakví, nanejvýš v plátěném „příkrovu“ (např. neb jakož s par již jedné tělo má býti uvaleno v hrob, tak duše smrtedlným hřiechem obklíčená již nic nemá dále býti nesena HusPostH 164a; jakož ten, kohož pohřbí neb pochovají, má múku a nějaké dávení od země svrchu, vezpod, na pravo i na levo, tak pekelníci súženi budú mukami se všech stran RokPostB 324; ješče dva voly jmám, oba na ofěřě prodám, na vosku a na příkrově, v ňemžto mě pohřebú v rově… A ty udatnú ženu jmáš: ješčeť zetče plátna v domu, ježtoť bude dosti k tomu! DesHrad 109b). Je to patrno i z jiných pramenů, zvláště ze stč. vyobrazení posledního soudu, kde je zmrtvýchvstání znázorněno jako vystupování mrtvol z hrobových jam bez odkládání vík rakví (ZrcSpasK 90, PasKal frontispis aj.); odlišovat od toho ovšem musíme obrazy sarkofágů prominentních osob (viz např. vyobrazení Kristova hrobu v kodexu Vyšehradském nebo sarkofágu sv. Václava v bibli Velislavově). Ani v stč. památkách výtvarných, ani v stč. památkách jazykových nesymbolizuje poslední věci člověka rakev, nýbrž máry (srov. stč. rčení báti sě mar DalC 17 aj.). Konečně je příznačné, že o rakvích nemá ani zmínky přední kulturně historický pramen pro studium doby staročeské, Wintrovy Dějiny řemesel a obchodu v 14. a 15. století (Praha 1906, 976 stran). Musíme proto počítat s tím, že v době staročeské (před r. 1500) nebylo u nás ještě pohřbívání v rakvích natolik rozšířeno, aby již byl v jazyce vžitý speciální název pro rakev, i když archeologicky jsou zde rakve z oné doby dobře doloženy.[293] Tak aspoň na českém území, viz L. Niederle, tamtéž 353–354. Taková dlabaná rakev z 10. stol. byla objevena v hrobce knížete Boleslava II. v svatojiřské bazilice na Hradě pražském, viz I. Borkovský, Pohřby přemyslovských knížat, Dějiny a současnost 1961/VI, 12–13.