pojme[153]číslo strany rukopisunování svůj smysl, ztrácí zpravidla také svou existenci, tj. zaniká (31.1); může však přežít označovanou skutečnost, má-li ještě jiný, obrazný smysl, tj. setrvává pak v jazyce jako výraz (nebo součást výrazu) s nemotivovaným významem posunutým (31.2).
(31.1) Zánik slova podmíněný zánikem označované skutečnosti můžeme doložit již uvedenými příklady z Husova slovníku, jež označují středověké instituce, jako domněvač = ubrman ‚smírčí soudce (arbiter)‘, nebo jevy středověké hmotné kultury, jako mazhaus = svrchní sien ‚předsíň, světnice v staročeských domech, jíž užívali společně všichni v domě bydlící‘, otýniti / týniti ‚ohraditi, obehnati hradbou‘ apod. Je pochopitelné, že podobných výrazů se již – mimo historickou literaturu – neužívá, když s vývojem duchovní a hmotné kultury příslušné skutečnosti zanikly a výrazy samy nebyly rozšířeny v platnosti jiné, obrazné, tj. s významem posunutým. Takový zánik slov tedy postihl názvy různých reálií vázaných pouze na starší etapy společenského vývoje. Poněvadž nejrychleji se vyvíjí i zastarává vojenská technika, týká se tento zánik především názvů zbraní a výrazů vojenských. Stačí uvést pouze úryvek ze stč. Alexandreidy líčící dobývání města, abychom si uvědomili, kolik slov z oblasti vojenství nepřežilo zánik příslušných věcí: šturm počě, kdež náviece kamen valé a kdež čěstě skytú hrále (‚napřahují kopí‘)…; dnem i nocú bez přěstánie nódpočinu štrumovánie; jakž obirtli (‚obléhacími nástroji‘) tako praky, nódpočinúce čas všaký, jakžto kluky (‚šípy‘) tak blídami (‚obléhacími přístroji na metání kamenů‘), tak i tvirdými kočkami (‚přístroji k boření hradeb‘), dne ni noci přěstanúce, k branám sě zavše berúce, pokoje sobě nedachu, až však v město sě vebrachu AlxH 310–325. Podobné doklady bychom mohli uvádět na zaniklé výrazy z oblasti středověké vojenské výstroje (jako fafrnoch ‚pokrývka splývající s helmy‘, kružieř ‚pancíř, krunýř‘, spalnieř ‚oblek pod tvrdé brnění‘, vzpínati pláty ‚oblékati brnění‘), na názvy středověkých oděvů a jejich součástí (jako hácě ‚spodní oděv‘, hacník ‚pás‘, čaprún ‚krátký pláštík s kapucí‘, pách ‚ozdobný přívěsek k šatům‘, postol ‚nejprostší lýčená obuv‘) i na názvy jiných dobových výrobků. Mnoho příkladů takových pojmenování zaniklých v souvislosti se zánikem pojmenované skutečnosti (předmětů, činností, společenských vztahů, institucí, zvyklostí apod.) nám poskytují zejména stč. slovníky členící slovní zásobu na věcné skupiny (o lidech světských, o lidech duchovních, o škole, o jménech osob, o mravech, o činnostech, o umění a řemesle, o oděvu, o domě, o pomůckách, o obci, o zbraních, o soudci, o církvi apod.). Nejzávažnějším pramenem v tom smyslu jsou ovšem speciální vědecké práce zaměřené na výklad takových zaniklých staročeských reálií, srov. např. výklady stč. právních institucí jako leženie ‚instituce k vymáhání dluhů tím, že stanovené osoby žily v určeném domě na náklady dlužníka, dokud dluh nevyrovnal‘.[318]Srov. V. Flajšhans, ČČM 72 (1898) 238–240.
(31.2) I když takto pojmenování vycházejí z užívání spolu se zánikem označované skutečnosti, neznamená to ještě, že v jazyce vždycky mizí beze stopy. Tak např. název zřásněné dolní části středověkého roucha, sloužící i jako kapsa, totiž klín, zanikl v souvislosti se změnami odívání, ale žije dodnes v slovních spojeních jako míti plný klín něčeho, tj. míti plnou „improvizovanou kapsu ze zástěry apod.“[319]Srov. F. Čáda, Ležení podle českého práva zemského, Praha 1922, 28. Podobně se zánikem útrpného
