estetické ustaluje také sám Palacký. Vznikly tehdy názvy duchovědné, ale zároveň potřebné vůbec pro kulturní slovník, jako poznatek, představa, pojem, soustava, věda, předmět (Gegenstand, objectum), účel, výsledek, záměr; dojem, nápad, názor, obliba, přelud, přeměna, rozbor; časopis, odstín, sloh, sochař, úvaha, výrok, vkus; četný, jednotlivý, nutný, nudný, postupný, povšechný, totožný, zábavný; posuzovati, rozčiliti, označiti, vyznačiti, uskutečniti … Rovněž tehdy vzniklo množství speciálnějších názvů duchovědných, jako mluvnice, nářečí, časování, přídavné jméno, podmět, samohláska, souhláska, souznačná slova (synonyma); báje, dějství, nápěv, popěvek, cestopis, životopis; čití, názornost, mohútnost, návěst (praemissa), podřadný, představivost, sudidlo (kritérium), vloha aj.; také názvy z oborů přírodovědeckých a matematických, jako nerost, rostlina, ssavec; dusík, kyslík, kyselina, prvek, sloučenina; čtverec, trojúhelník (starší tříúhelnice, tréúhelnice, tříúhelník), vteřina, výkres, vzorek; otvor a m. j.“ — Jak patrno, při onom uvědomělém pojmenovávání jevů dosavadní češtinou neoznačených postupovali představitelé našeho jazykového obrození cestami, o nichž už byla řeč (30.1–30.2): na jedné straně do češtiny přejímali názvy cizí, zvláště slovanské (jako Puchmajer z polštiny půvab, vzor aj., nebo Presl z ruštiny dikobraz, kambala, kyt aj., ze srbochorvatštiny křís ‚cikáda‘, ze slovinštiny kukmák ‚druh hub‘ aj.), ale také německé (např. Presl názvy fretka, krab aj.); na druhé straně tvořili doslovné překlady – kalky kmenoslovné (např. J. Nejedlý obrazotvorný za něm. bilderschaffend) i sémantické (např. Puchmajer zábava ‚kratochvíle‘ podle polštiny) a tvořili ovšem také nová pojmenování ze slov domácích odvozováním (např. Presl čnělka z čníti, dusík z dusiti, krevel z krev, korýš z kora aj.), řidčeji jinak (např. souslovím přídavné jméno). Nejvíce domácích slovotvorných postupů využil později pro svou terminologii tělocvičnou M. Tyrš: najdeme zde nejen nové typy slov odvozených (klek, kop, hod, sed …, poklek, odkop, odhod, výmyk …), ale i složených (jednoruč, obouruč, levonož …, vzpažmo, přípatmo …, skok vysokodaleký, dalekovysoký …).
(30.32) Jak patrno z uvedených příkladů, uvědomělé zavádění slov v období národního obrození mělo zaplnit mezeru ve vývoji české slovní zásoby, vzniklou přerušením vývoje spisovného jazyka českého v druhé polovině 17. století. Mělo ovšem také přispět k tomu, aby se takto obohacený a zkultivovaný jazyk stal „podkladem pro sblížení staršího literárního jazyka se soudobým mluveným jazykem,“ který se od něho vzdálil poněmčením a nářeční diferenciací. Podobná situace, vyžadující sblížení jazyka literárního se soudobým jazykem mluveným, charakterizuje i jinou, starší fázi našeho kulturního vývoje. Koncem 14. století dosahuje slovní zásoba spisovné češtiny vysokého stupně rozvoje, pokud jde o vyjádření všech důležitých skutečností tehdejšího života a myšlení. „Ale tento velký rozmach slovní zásoby týká se potřeb úzké vrstvy vládnoucí, a tak tato bohatost lexikální i konzervativnost složité mluvnické stavby vede k tomu, že jazyk spěje k vytváření třídního dialektu od národního celku odtrženého a jemu již méně srozumitelného.“ O vymanění spisovné češtiny z této uzavřenosti a
