Jak ukazují jazykové památky, pohřbívání v rakvích se u nás vžívá v širším měřítku až v době střední, zvláště v 17. století. Ještě z 16. století máme závažný dokument o tom, že i pohřby zemřelých morem byly tehdy vypravovány bez rakví, s nebožtíky na márách pod černou přikrývkou. Z téhož století sice již pochází nejstarší doklad slova rakev, ale označuje se tak ještě sotva obyčejná dřevěná rakev: Sarcofagus … vytesaný hrob z skály neb rakev VodňLact S8c (1511). Teprve v díle J. A. Komenského je dobře doložena rakev v dnešním smyslu, viz např. zabednili rakev, aby umrlčí puch povětří nenakazil ComJan 959 (JungmSlov 3,788). Komenský již také potvrzuje obecné rozšíření tohoto způsobu pohřbívání: „My zavíráme své mrtvé do rakve (truhly), klademe na máry a dáváme vynésti s pohřebním průvodem na hřbitov…“.

Z tohoto vývoje již vidíme, jak se jazyk vyrovnává s novou skutečností: s šířením nové skutečnosti nastupuje její speciální pojmenování (rakev) na místo několika pojmenování nespeciálních (hrob, truhla, koryto, korba), jimiž si jazyk tápavě vypomáhal v době, kdy nová skutečnost ještě nebyla celospolečenskou záležitostí. (K tvoření slova rakev ze staršího rakvice viz 20.22.)

(30.3) Mimo pojmenování nových skutečností pomocí cizích lexikálních prvků (30.1) a spontánně vzniklými slovy domácími (30.2) obohacuje se slovní zásoba jazyka také tím, že nová pojmenování do jazyka uvědoměle zavádějí jednotlivci, zvláště znalci jazyka a spisovatelé. Takové uvědomělé zavádění nových slov do češtiny je příznačné zejména pro období literárního a kulturního obrození českého (které se vyznačuje zvláštními podmínkami a zákonitostmi jazykového vývoje), ale patří také ke kulturnímu přínosu individuální činnosti našich vynikajících postav doby staročeské a předobrozenecké. Pro ilustraci pojednáme tedy aspoň o zavádění nových slov do češtiny v době obrozenecké (30.31) a o lexikálním obohacení spisovné češtiny zásluhou mistra Jana Husa (30.32).

(30.31) V období českého národního obrození se potřeba nových slov nejnaléhavěji pociťovala při překládání světové literatury a při tvoření české vědecké terminologie. Zásluhou básnických překladů té doby byla tak zavedena do češtiny např. Puchmajerova slova přejatá z polštiny, jako půvab, rozlehlý, tklivý, výraz, vzor, kmenoslovný kalk J. Nejedlého obrazotvorný (za něm. bilderschaffend), a zvláště slova z překladů Jos. Jungmanna, jako předmět (Gegenstand, objekt), obřad (ritus, ceremonie), obraznost (fantazie), obvod (periférie), přelud (fantóm), dále příroda, vzduch, běloch, divoch, umístiti, vějíř aj.; podobně lze V. Hankovi připsat zavedení slov ajta, bodrý, brvy, četný aj., P. J. Šafaříkovi např. slovo brzda a L. Čelakovskému zásluhu na přejetí slov bohatýr, dolina, šiřina aj. z ruštiny. Tvoření české vědecké terminologie té doby výstižně charakterizuje B. Havránek (Vývoj, 87): „Vznikala především za spolupráce Jungmanna, který sám utvořil názvy literární a Preslovi a Vojt. Sedláčkovi pomáhal v názvech přírodovědeckých a matematických, Markovi v logických; názvy filosofické a estetické